Odmala jsem dost sportoval, hlavně hokej a fotbal, ale nikdy jsem se tomu nevěnoval naplno. Pokud jde o hory, nepocházím z rodiny, která by k nim měla nějaký zvláštní vztah. Spíš obráceně, zbytek rodiny se docela dost bojí výšek. S rodiči jsme často jezdili na kola a procestovali prakticky celé české hory. Několikrát jsme byli i v Rakousku nebo Švýcarsku. Právě ve Švýcarsku, kde jsem poprvé viděl alpské velikány, jsem trošku zalitoval, že na kole se nedá dostat až na úplné vrcholky. Takže jsem po rodičích vyškemral alespoň túru na dvoutisícový Pilatus. Tam jsme samozřejmě šli skoro bez vybavení a prakticky bez vody – no prostě klasičtí Češi v horách.

Na vejšce v Praze jsem skončil s hokejem a začal běhat (po silnici). A to mě strašně chytlo. Docela rychle jsem se vyběhal a dostal se u půlmaratonu pod 1:20. Pak se u mě projevily zdravotní potíže a musel jsem s běháním přestat. Poté už jsem se k běhu systematicky nevrátil, protože mi poměrně dost času zabíralo studium dvou vejšek najednou. Na hory jsem se dostal jen příležitostně, hlavně na výlety do Krkonoš.

Horám jsem naplno propadl až na Erasmu, kam jsem jel do norského Bergenu. Bergen je město ve fjordech, kde pořád prší, ale když neprší, je to úplný ráj na zemi! Což je tak jednou, dvakrát týdně. Všichni Norové pak vylezou ven a jdou do místních hor. Ta jejich láska k pohybu na horách je úplně nakažlivá. Díky tomu, že jsem v Norsku měl svoje auto, procestoval jsem v první polovině semestru strašně moc míst. V druhé polovině jsem se už jen učil. Škola byla o dost těžší a stejně byla pořád tma!

Po skončení studií jsem začal mít konečně pořádně čas na hory a vrhnul se naplno do horské turistiky. Během pandemie jsem chodil na 30–40km hiky po Krkonoších. Jak jsem chodil pořád po stejných trasách, snažil jsem se ty nudnější pasáže zrychlit a začal je běhat. Pohorky jen ustoupily trailovkám a turistický batoh se změnil ve vestičku. Postupem času jsem se začal osmělovat i k běhání v Alpách, hlavně v Dolomitech. Definitivní zlom přišel minulý rok s programem Dynafit Trailhero, kterého jsem se účastnil. To ve mě podnítilo ještě větší motivaci věnovat běhání více času a posouvat se dál. Ty pokroky jsou na běhání po horách to nejlepší. S každým dalším výběhem doběhnete výš. Proběhnete to místo, kde jste minule přestali běžet a dál jen šli, až jednou vyběhnete úplně na vrchol.