Lezu od čtrnácti let. Vzal jsem si menší rok a půl dlouhou pauzu okolo devatenácti, hlavně kvůli zraněním a ztrátě motivace, nicméně v tom období jsem si uvědomil, že pro mě lezení není jen o číslech. Nejvíc mě baví bouldry – ideálně ty vyšší, kde už to není jen o prstech, ale ty, kde se ti začnou klepat i kolena a mozek se přepne do režimu „tak teď fakt bacha“. Trochu poseroutka jsem, to si přiznám, občas mě rozhodí i výška, ve které by se tomu ostatní smáli, ale právě tohle mě na tom baví nejvíc. Lezení pro mě není jen o silovým výkonu – je to o tom, co všechno ve mně dokáže otevřít.

Nejvíc si ale užívám ten samotnej čas ve skalách – a je vlastně úplně jedno jestli zrovna lezu, spotuju nebo jen hledím do stromů a fandím ostatním. Ta atmosféra, lidi, kamarádi, vůně přírody a skal, celé dny strávené převisem. To je pro mě domov.

Srdcovka jsou pro mě i hory a vícedélky, ikdyž na ně poslední roky trošku kašlu. Vícedélky lezu hlavně s nevlastním taťkou, který je mi v tom velkým vzorem. Když se na víkend sbalíš a někde bez signálu vyrazíš k impozantní velké stěně - to je něco, co mi dává hlubokej smysl. Není to o číslech, ale o prostoru, kde se můžeš fakt nadechnout a v mém případě hlavně pořádně vybát. Ikdyž lezu spíš sportovní vícedélky, tak strachu tam zažívám dosti.

Aktuálně mě drží projekt za 8C (Drift). Cítím, že už to visí jen na vlásku, loni jsem spadl v posledním těžkém kroku. Ale prsty mě poslední dva roky dost zlobí, takže jsem si na zbytek letoška nastavil jasnej směr: dát tělu čas, zahojit se a zároveň zůstat co nejvíc ve formě. Cíl je jasnej – do podzimu se vrátit silnější a zdravější. Protože tenhle přelez pro mě není jen další číslo, ikdyž by bylo super zdolat tuhle mýtickou hranici, ale hlavně to, že ten boulder se mnou leze můj tréninkovej parťák a moje žena Janča má hned vedle svůj projekt, takže když lezeme všichni spolu na svém maximu, je to vždycky zážitek.