top of page

16. května 2024

Autor: Pavlína Hájková

Pět měsíců na čínských polívkách. Zuzka Polanecká vypráví o dálkových trecích

16. května 2024

Autor: Pavlína Hájková

"Přirovnávám to k tomu, že třeba některé ženy sní o svatbě nebo o narození dítěte. Já jsem se cítila, jako že tohle je moje „svatba“ a že jí mám 5 měsíců v kuse, při kterých jsem celou dobu šťastná."

Kdo by o tom někdy nesnil. Utéct na pár měsíců od stresu svého všedního života. Vydat se jako herečka Reese Witherspoon ve filmu Wild o samotě do divočiny. Spát každý den pod hvězdami, neřešit nic kromě toho, co poslat do žaludku, kde složit hlavu a kudy jít dál. Každý den strávit jednoduše, venku v nádherné přírodě. Zní to jako pohádka.


Zuzana Polanecká, už má takových zážitků řadu a realitu dálkových treků vyhledává opakovaně. Co to ty dálkové treky vlastně jsou? Jsou to trasy obvykle dlouhé i několik tisíc kilometrů, které vedou po většinu času divokou přírodou. Někdy jsou značené a poměrné známé jako například Pacifická hřebenovka, kterou chodí ročně skoro osm tisíc hikerů, někdy jsou to trasy většině světa skryté. Trek člověk absolvuje s veškerým vybavením na zádech, obvykle spí venku a to nejdůležitější – cesta je pro něho cílem!


Dálkové pochody jistě nejsou pro každého, ale rozhodně jsou to pravé právě pro Zuzku, která se letos v červnu chystá na svůj již čtvrtý dálkový trek, tentokrát opět do Severní Ameriky. Kdo Zuzka je, co při svých cestách zažívá, kde bere motivaci a jak moc to vlastně bolí? To nám prozradila ve velmi milém rozhovoru, který se protáhl na tři hodiny. Tak moc si mě Zuzka svým vyprávěním získala.


Zuzko, řekni nám něco o sobě. Bydlíš v Benešově u Semil, kde máš svojí soukromou fyzioterapeutickou ordinaci, předloni jsi přešla 770 km dlouhou Cestu hrdinů SNP (slovenského národního povstání), vloni PCT (Pacific Crest Trail), za pár týdnů se chystáš na AT (Appalachian Trail). Byly dlouhé treky vždycky tvým koníčkem? Jak jsi se k nim dostala?

Postupně! Dělala jsem spousty outdoorových sportů, vlastně snad všechno kromě skydivingu. Můj první dlouhý trek, byla Via Czechia – Stezka Českem. O SNP jsem se dozvěděla díky Lence Vacvalové. Kamarádka mi dala její knížku Najdu odvahu a když jsem se pak rozhodovala kam dál, měla jsem jasno. Na konci SNP jsem se zase rozhodla, že půjdu Pacifickou.


Dálkové treky jsem začala chodit i kvůli mojí práci, protože jako fyzioterapeutka jsem denně v kontaktu s lidmi, neustále mluvím, komunikuji, až jsem si tím vypěstovala potřebu být hodně sama. Začala jsem tedy sama chodit. Nejdřív na den, dva, pak na týden, čtrnáct dní, až jsem se jednoho dne rozhodla, že chci víc. A zrovna se nabízelo obejít republiku, kterou jsem prvních čtyřicet dní obcházela sama.


Jaké to je, být čtyřicet dní sama?

Nechci si fandit, ale jsem asi silný člověk a nevadí mi být dlouho sama se sebou. Nepotřebuji nutně společnost. Hodně lidí stezku Českem vzdalo už třeba po osmi dnech, protože je to přestalo bavit. To, že při placení v hospodě pozdravíš servírku, ti prostě nestačí, ale s tím já problém nemám.


Posloucháš při cestách hudbu nebo chodíš v tichu?

Jak kdy. To už cítíš od rána, že je na nic den. Jsi unavená, něco tě bolí… Když to na mně přijde, tak si pustím audioknihu, nebo něco svižného, aby mě to popohnalo.


Jak dokážeš skloubit tvojí práci fyzioterapeutky se svými cestami?

Já si na rok dopředu vyškrtám dovolenou.


Počkej, ale PCT jdeš i půl roku, to si vyškrtáš půl roku? Co tví pacienti, kteří mají akutní nebo dlouhodobé problémy?

Měla jsem velké štěstí, že mě zrovna oslovila ke spolupráci holčina po mateřské dovolené, která se nechtěla vracet do státní ordinace. Nabídla jsem jí, že až vyrazím, může mít ordinaci místo mě, a že až se vrátím, tak se budeme střídat. A ono to vyšlo!



LEGENDÁRNÍ PACIFICKÁ HŘEBENOVKA


PCT je i můj sen. Přešlo už jí u nás spoustu lidí, kteří o ní napsali i knihy – jako třeba Jakubův cestovní deník od Jakuba Čecha nebo knihy od Lucie Kutrové aka Holky s bucket listem, či od Moniky Benešové. Obě holky přitom spaly poprvé venku až na PCT. Člověk z toho skoro může mít pocit, že to zas tak těžké nebude. Jaká je realita?

Co se toho spaní venku týče, na pacifické hřebenovce nejsi nikdy sama. Je tam tak silná komunita lidí, že tam nikdy sama nezůstaneš, lidé se o sebe hodně starají. Je tam úžasná atmosféra.


A není to tedy někdy naopak až moc?

Ne, není! Sice když jsem se rozhodla, že pojedu, tak to občas někdo komentoval slovy, že to tam je to přelidněné, ale nakonec to tak vůbec nebylo. Rozprostře se to! I na té nejrušnější části, kde jsem potkala nejvíc lidí, nebylo tak rušno, jako když jdeš u nás z Žalýho na Mísečky. Pokud někdo chce jít úplně sám, tak dobře – ať jede radši na Kavkaz, kde nikoho týden nepotkáš, ale že by to bylo na PCT přeplněné, tak to ne. Např. ve Washingtonu bylo až úplně pusto!


A ty jsi šla celou dobu sama?

Ne. Plánovala jsem, že půjdu sama, ale asi sedmý den mě chytla bouřka, kdy mi nasněžilo i do stanu, vůbec jsem nespala a říkala jsem si, že se necítím úplně komfortně. Když jsem pak poprvé stopovala do města, zastavil mi zvláštní kluk. Týpek, co byl bos, nahoře bez a jel si prý do indiánské rezervace pro trávu. Byl sice moc hodný, ale v autě měl ukrutný bordel, jointy, takový ty skleněnky na kouření… No říkala jsem si, ten mě tu někde vyhodí v pytli u cesty! To byla poslední „kapka“, kdy jsem si řekla, že už nechci jít, a hlavně stopovat sama.


Věděla jsem o pár Češích, co šli kousek ode mně, a tak jsem zavolala jedné holce, jestli by na mě nepočkala a jestli bychom nešly pár dní spolu. Ona na tom byla naprosto stejně, a tak jsme šly. Obě jsme takové nepřizpůsobivé sólistky, ale sedly jsme si a zůstaly jsme nakonec spolu přes tři měsíce. Ani jednou jsme se nepohádaly, žádná ponorka.


Zázrak!

Jak se říká: Trail provides. Co potřebuješ, to dostaneš a je to tak!


Každý na trailu dostane své nové jméno - „trail name“. Jaké bylo to tvoje?

Budeš se smát, ale já jsem byla Snow Leopard! Protože jsem byla oblečená celá v Dynafitu.


Jak jsi se cítila, když jsi se postavila k ikonickému počátečnímu kamenu PCT v Mexiku?

Nejšťastnější den mého života. Chtěla jsem políbit zem, ale bylo mi to trapné před tolika lidmi. 😊 Přirovnávám to k tomu, že třeba některé ženy sní o svatbě nebo o narození dítěte. Já jsem se cítila, jako že tohle je moje „svatba“ a že jí mám 5 měsíců v kuse. Splněný sen, který jsem žila pět měsíců a byla celou dobu šťastná. Pak úplně pochopíš, proč se lidi propadají do postrailové deprese, když to skončí a oni se zas musí vrátit ke svým normálním životům.


Což mě přivádí na filozofickou otázku, jestli dlouhé treky nejsou tak trochu útěk z reality? A jestli by se člověk neměl snažit zařídit si to tak, aby byl šťastný i doma?

Samozřejmě to velký útěk z reality je. Asi záleží, jestli žijeme ten život, pro který jsme stvoření. Já jsem třeba na stezce Českem zjistila, že miluju spaní venku. Že nejkrásnější ráno je, když se proudím venku a zpívají ptáci a já otevřu oči, rozepnu stan a kolem mě je nádherná příroda. Miluju usínání pod hvězdami. Až jsem si říkala, jestli to není nějaká úchylka… Myslím si, že být každý den venku nám ohromně chybí.


A co nepříjemnosti, které rána venku obnáší? Jak se ti vylézá z vyhřátého spacáku do zimy?

Toho jsem se hodně bála. Nejvíc jsem se bála zimy obecně. A nakonec to bylo v pohodě. Když jsme přiletěly do Washingtonu, tak nám začalo sněžit a oblíkaly jsme se ráno do mokrého oblečení, do mokrých bot, balily jsme zmrzlý stan… Ale ty už vlastně od rána makáš, jak to všechno balíš a potom hned jdeš, takže se zahřeješ. Nepříjemné bylo zastavit si na jídlo přes den. Než se mi ohřála čínská polívka, už jsem byla zmrzlá. Takže si míň zastavuješ, míň jíš a o to víc hubneš.


Kolik jsi zhubla?

Dvacet kilo. Ale měla jsem výhodu, že jsem měla nadváhu, než jsem jela, takže jsem byla OK, ale někteří hubení kluci, si musí dělat výkrmné tábory – zastaví si a celý den dva prostě jenom jí.


Jak vypadal tvůj jídelníček na trailu?

Neměla jsem tolik peněz, abych si kupovala drahé travel lunche, takže to byly čínské polívky. Travel lunch stál 15 dolarů, čínská polívka jen dolar. Zelenina nebo něco takového, to je strašná váha. Občas jsem si udělala radost jablkem, baby karotkami nebo jsem si oblíbila jarní cibulku. Ve Washingtonu jsem pak sbírala praváky. Když dojdeš do města, koupíš si kilo mandarinek, broskví a doháníš hrozný deficit ovoce. A pak jdeš na burgr. Protože hladovíš. Jako fakt!


Takže hikers hunger, fenomén, kdy tě zachvátí neutišitelný hlad, je reálný pojem?

Já jsem ho naštěstí měla jenom dvakrát, a to vždycky ve městě. Některé to ale chytlo na trailu, snědli si všechny zásoby a museli zpátky do města.


Předpokládám, že jako zkušená hikerka jsi to ze začátku moc „nenapálila“? Takže kolik jsi zhruba chodila kilometrů? Trénovala jsi před začátkem cesty?

Během roku chodím pravidelně, ale jinak se to „natrénuje“ až na treku. Měla jsem v plánu ujít 30 km denně, ale občas to nešlo. Např. když jsi v oblasti, kde nebyla voda (hlavně v první etapě cesty přes poušť), tak musíš chodit od „vodní kešky k vodní kešce“. Pro představu, nosila jsem šest litrů vody na den, což někoho může překvapit. Ale musíš počítat i s vařením, navíc poušť je překvapivě kopcovitá, takže se pořádně zapotíš.


Dokážeš říct kolik jsi denně nastoupala výškových metrů?

Asi tisíc denně a víc. Roviny na PCT moc nejsou, možná pár v Oregonu. Ale třeba na poušti to byly za prvních 40 dní snad jen dvě rovinky.


Tak to mě překvapilo, tu poušť jsem si představovala jako placku!

Já taky. Ale ne, je to nahoru a dolů. Naštěstí letos alespoň nebyla tak rozpálená, jako byla roky před námi. Zase ale bylo hrozně moc sněhu v Sieře a v Oregonu, takže jsme je musely přeskočit. Byl tam stoletý sníh, deset metrů. Šlo to přejít jen na skialpech nebo na sněžnicích, ale trouflo si to asi jen 10 % lidí.


PCT začínáš obvykle na jihu, v Mexiku a jdeš na sever na Kanadské hranice. My jsme tedy překonaly poušť až k začátku Sierry Nevady, tam jsme sedly na letadlo a doletěly jsme na úplný konec trailu na kanadské hranice, protože ve Washingtonu byl naopak podprůměr sněhu. Šly jsme pak v protisměru, jako tzv. SOBO, Southbound hikers (opačně je to NOBO, Northbound hikers).


Je zajímavé, že kdo neměl mapy.cz nebyl tu Sierru schopný projít. Kdo je měl, tak vedl celou skupinu, protože ti na metr určí, kde jsi. Aplikace FarOut podle, které se to chodí normálně ti to neřekne přesně.


A na co je teda FarOut lepší?

Zase ti třeba řekne, aktuální informace – jako jestli je v kešce voda, seznam trail angelů, když je třeba někde chřestýš atp. – může tam totiž zapisovat aktuální informace každý!


Pokračování níže.

#Pacific Crest Trail

Trail angels je další pojem specifický pro PCT. Jaký z nich máš pocit? Napadá mně, jak je to může pořád bavit, když jim domů chodí tolik lidí.

Byli úžasní. Někteří opravdu říkali, že to vydrželi jen pět let, protože přes sezónu měli doma denně i 5 lidí, což je dost únavné. Ale často jsou to třeba chlapi nebo ženské po rozvodu nebo v důchodu, co žijí sami a mají hodně volného času a společnost vítají. Občas se ale i mezi hikery najde nějaký ten „blbec“. My jsme zažily, že s námi šel jeden Tchajwanec, opil se a v noci „vyžral“ našemu trail angelovi celou ledničku. Ten se ráno naštval, vyhodil nás a řekl, že už na to kašle, už to dál dělat nebude. Ale bez trail angelů by to šlo jen těžko. Už jen kvůli elektronice, kterou si potřebuješ nabít.


Medvědi, chřestýši, pumy, komáři a jiné brebery jsou na PCT velkým strašákem. Potkala jsi je všechny?

Já se strašně bojím pavouků. Hadi mi nevadí. Jestli se někdo bojí hadů, tak ať nejezdí do Kalifornie, tam jsme jich opravdu potkaly každý den několik. Naštěstí je tam jedovatý jenom chřestýš, ale ten zase není vůbec vidět, a ne vždy chřestí, takže si ho nevšimneš. Sama jsem jednou několikrát vylezla a zalezla do stanu a až pak si všimla, že v boku předsíňky je jeden chřestýš schovaný. Ten den mě taky píchla včela, na což jsem alergická, a ještě jsme hasily oheň, a to už jsem si říkala: Chci do hotelu, pryč od fauny a flóry a je mi jedno kolik to bude stát!


Komáry a mouchy jsme samozřejmě potkaly taky, ale nebylo to tak zlé. Jsou aktivní jen od podvečera do rána, takže přes den šlo fungovat, ale i tak to bylo otravné, dostanou se všude. Medvědů bylo hodně, potkaly jsme jich asi šest. Když vidíš prvního medvěda tak ještě šílíš, pustíš si nahlas hudbu, pískáš si… Šly jsme radši spolu a lehce panikařily. Ale když už jsme viděly asi pátého, reagovaly jsme jen: „Hele, medvěd.“ Pumu jsme naštěstí nepotkaly.


A jak jsi bojovala s bolestí? Jsou horší puchýře, bolest kolen nebo třeba zad z těžké krosny?

Bolesti jsou, střídají se a jsou různé. Má je každý, takže si ani nemáš komu stěžovat, tak to tak přijmeš. Samozřejmě růžové štěstí (Ibalgin) musíš mít po ruce. Jednou jsem byla na ibalginu 14 dní v kuse, měla jsem skříplý nerv v noze a nešlo s tím nic dělat. Celkem mě to bolelo dva měsíce. Bolest k tomu prostě patří.


Na trailu hodně frčí jóga. Byla sranda sledovat, jak se všichni protahovali, i hromadně, a pak na to postupně všichni začali kašlat. Protože to prostě neprotáhneš, to je tak velká zátěž, že ti nic nepomůže. Jedině si občas dát zero day. Když nepočítám přejezdy, tak my jsme měly jen celkem asi 5x nebo 6x den volna, kdy neujdeš nic.


A potkalo tě nějaké zranění/nemoc?

Naštěstí ne. Přijela jsem s chřipkou, takže první týden byl krutý, šla jsem s horečkou a pak se mě asi měsíc držel kašel. Ale tím jsem si to naštěstí vybrala. Hodně lidí dostane angínu, potom co přejde Sierru, kvůli výkyvům teplot. To se nám vyhnulo.


Čím tě PCT překvapila? Na co jsi třeba nebyla připravená?

Že bude na poušti sněžit. Že bude poušť neustále nahoru a dolů. Že tam bude tolik hadů. A že budou lidi kolem tak moc milý.


Já mám dost romantickou představu o tom, jak to na PCT vypadá. Čekám, že mě trochu vyvedeš z omylu, a že realita zas taková romantika není.

Bolí to. Ale teď mě z toho úplně mrazí. Ten prožitek je víc. To, že jsi na tom trailu, že je tam úžasná komunita lidí, jsi v krásné přírodě, že zažíváš úžasné věci, to veškerou bolest překoná mnohonásobně.


Co bys doporučila někomu, kdo jde dálkový trek poprvé, aby to nevzdal? Měla jsi i ty nějaký takový moment?

Ne, neměla. Já jsem se hrozně bála nějakého chronického zranění, že nebudu moct jít dál. Ale ta touha jít je u mě tak silná, že to všechno přebije. Jednou mě na stezce Českem píchalo v kotníku, tak jsem si říkala game over, tady jsem skončila. Byl to strašný pocit. Kvůli tomu, že bych nemohla jít dál. Nešlo ani o to, že bych nemohla už nikdy jít dál, ale že to budu muset v ten moment jít na týden do hotelu vyležet, a ani to jsem nechtěla. Tak jsem se nadopovala ibáčem a rozchodila to.


Občas mám touhu lehnout si na pláž, dát si brambůrky, střik a odpočívat, ale ne to vzdát!


Napadlo tě, že zůstaneš v Americe?

Napadlo. Ne hned, ale když jsem poznala, jak velká a skvělá je tam česká komunita. Že se tam dají i vydělat slušné peníze… A ty národní parky a příroda, to je prostě nádherné. Ale moje ségra už žije v Nikaragui a našim by bylo smutno. 😊


Kolik tě PCT asi stálo?

Z účtu mi odešlo asi 100 000,-. Ale musíš počítat ještě cca 15-20 000 tisíc, které ti měsíčně odejdou na sociální a zdravotní pojištění apod.


Kolem 100 K se to pohybovalo už před cca pěti lety, to v Americe nemají inflaci?

Jídlo v obchodech drahé není, je to asi jako u nás, ale třeba alkohol v restauracích atd. je drahý hodně. Plus, když najdeš ubytování za 100 dolarů na noc, tak máš štěstí. Já jsem spala v posteli za celých pět měsíců jen 8krát.



VZHŮRU NA APALAČSKOU STEZKU


Tak a teď k tvému novému projektu. Apalachian trail. Máš před sebou asi 3500 km. Včera jsem si znovu poslechla hovor s Pavlem Sabelou, který Apalačskou označil za zelené peklo. Jdeš tunelem mezi větvemi stromů nahoru a dolů, ve velmi technickém terénu. Proč jsi si ji vybrala a jak myslíš, že se s tímhle popereš? Sabela se nechal slyšet, že už AT nikdy víc.

Já myslím, že mě to vadit nebude. Těším se na to, jak se zase propadnu do takového svého hikerova světa… A mě se i ten les líbí! Stromy stačí. PCT je nádherná kvůli výhledům, ale mě stačí, že jdu. Nejsou výhledy, tak je něco jiného, třeba pařez…😊


Chystáš se jít z jihu na sever nebo opačně?

Ze severu. Míň lidí! Z jihu je to už teď odstartované, ale ze severu se začíná až 1. června.


Říká se, že jestli hledáš samotu, jsi na špatném treku. Na AT jede jedna párty za druhou. Je to sociální trek.

Nevadí mi to. Startuju sama a když bych se cítila nějak diskomfortně, tak se třeba k někomu přidám, ale plánuju jít tentokrát sama. Propadnout se sama do sebe, jak jsem to třeba zažila na stezce Českem, je taky nádherný. Jsi ve svých vlastních myšlenkách, ve vlastním flow.


Bude po Apalačské následovat Continental Divide Trail? Půjdeš si pro Triple Crown of Hiking?

Nevím. Já se teď soustředím na AT a nejsem ten typ, že bych plánovala hodně dopředu. Uvidíme. Na posledním dnu PCT všichni brečeli, děsili se toho, že jedou zpátky do svých normálních životů a já jsem se ráno probudila s myšlenkou: No, tak příště Apalačská. Prostě to tam skočilo, neměla jsem ani potrailovou depresi.



DYNAFIT A SALEWA NA TRAILECH


Využíváš řadu vybavení značky Salewa. Jak tvoje spojení se Salewou vzniklo?

Můj taťka Petr Polanecký sem v devadesátkách začal vozit první fleecky! Když jsem byla malá, tak tady v Semilech sídlili spolu s BC Sportem a taťka byl první, kdo sem začal distribuovat tuhle značku. Dodnes vede obchod Outdoor Distribution, který se přesunul do Benešova u Semil.


PCT jsi prošla v botách od Salewy. Letos nepůjdeš v jiných. Obzvlášť boty ale dostanou dost zabrat, ne?

Na nohách jsem celou dobu měla boty Salewa Pedroc. Na PCT mi vydržely troje. Nejdřív jsem na poušť měla jedny bez goretexu, pak dvoje s goretexem. Teď na AT vyrážím rovnou s goretexem, hodně tam prší. Nosím je o číslo a půl větší. Když se proboříš do bahna, hrozí, že o ní přijdeš, ale jinak to nevadí. Jsou skvělé, měkoučké, žádné puchýře.


Hikeři často využívají speciální ultralehké batohy. Co volíš ty?

PCT jsem šla s ultra batohem Gossamer Mariposa 40 + 20 L. Stezku Českem i SNP jsem šla s batohem Salewa Alptrek 42 a byla jsem s ním strašně moc spokojená, má spoustu kapes, horní i podélné plnění, měkkoučkej bederák, super záda - ale je těžší. Vyhovoval mi, když jsem nepotřebovala táhnout 6 litrů vody, a ještě jídlo na 10 dní, pak už prostě řešíš každý gram.


A oblečení na několik měsíců?

Měla jsem jedno krátké, jedno dlouhé tričko, tričko a elasťáky na spaní, kraťasy, dlouhé kalhoty, troje ponožky, troje kalhotky. Pak teplou mikinu, slabou mikinu a péřovku. A goráčové kalhoty a goráčovou bundu – staré, od Salewy po tátovi, protože jsem věděla, že to tam nechám a nechtělo se mi utrácet za nové. Ale bylo to zbytečně těžké a zabíralo to zbytečně moc místa.


To jsem čekala, že budeš mít míň vrchních vrstev!

Za tu tenkou mikču od Dynafitu jsem děkovala pánu bohu. Protože když je hnusně, stejně ti všechno vždycky promokne. A když ti pak zůstane ta jedna suchá mikina do spacáku, je k nezaplacení. Základní váhu jsem měla 9,5 kg. Někdo se ale dostane pod 7 kilo.


Máš speciální kus výbavy, bez kterého nedáš ani ránu?

Kšiltovku! Nemyješ si vlasy, tak je schováš pod kšilt. A taky se nespálíš od sluníčka.


Měla jsi tarp nebo stan?

Já chodím se stanem. Mám samonosný, protože na poušti jsem čekala vítr a v Sieře sníh, tak nevím, jak bych to tam někde kolíkovala. A dvouplášťový, protože s jednoplášťovým mám špatnou zkušenost ze stezky Českem, bojovala jsem s kondenzací vody. Mám stan americký, ultralehký Big Agnes pro dva, je jen o pár gramů těžší než pro jednoho a je super.


Kde tě můžeme na tvých cestách sledovat?

Mám web zuzkajde.cz a chystám i Youtube kanál Zuzka Polanecká a na Facebooku jsem založila stránku Apalačská stezka.cz, protože jí u nás nikdo moc nezná. Pacifická je u nás hodně profláklá a Apalačská vůbec. Na PCT najdeš nejvíc Američanů, pak Němců a pak Čechů. Na Apalačskou Češi vůbec nechodí, tak jí chci trochu zviditelnit.

Sledujte Zuzku na webu ZDE!

Pacifická hřebenovka, PCT (Pacific Crest Trail) je zhruba 4 270 km dlouhá značená stezka na západě USA. Trail začíná v Mexiku, vede přes poušť v jižní Kalifornii, do hor v Sierra Nevadě, skrz sedm národních parků, přes Oregon, až na severní cíp Kaskádového pohoří ve Washingtonu na hranici s Kanadou.


Apalačská stezka, AT (Appalachian Trail) je 3 531 km dlouhý trek na východě USA, který vede přes Apalačské hory. Začíná na jihu v Georgii, pokračuje na sever přes dalších 13 států do Maine, kde trasa končí na vrcholu hory Katahdin.


Stezka kontinentálního rozvodí, CDT (Continental Divide Trail) je asi 4 873 km dlouhá trasa ve Skalnatých horách na středozápadě USA, vedoucí podél oceánského rozvodí přes 6 států. Začíná také v Mexiku a končí v Montaně na vrcholu hory Mount Chief.


Každý, kdo projde tyto tři stezky, získá pomyslnou trojkorunu zvanou „Triple Crown of Hiking.“


Trail Angels, jsou tzv. „andělé trailů“. Jsou to dobrovolníci, kteří sami trek nejdou, ale poskytují lidem, kteří stezkou prochází přístřeší, nebo svou zahradu na postavení stanu, občas jídlo, nebo možnost si vyprat či dobýt elektroniku. To vše zadarmo, nebo za dobrovolný či malý finanční příspěvek. Trail angels často také dělají tzv. trail magic. To znamená, že přímo na trail dovezou např. ovoce, vychlazené limonády nebo svačinu pro procházející hikery.

Zuzana Polanecká je fyzioterapeutka a dálková trekařka. Její otec byl první distributor značky Salewa v ČR. Zuzka již dokončila tyto traily:


  • 2021, Stezka Českem. Trasa vede okolo celé České repubiky. Zuzka ušla celkem 1 939 km a nastoupala 35 000 výškových metrů. Trvalo jí to 55 dní.


  • 2022, Cesta Hrdinů SNP.  Trasa vede z Dukelského průsmyku přes celé Slovensko a končí na Děvíně. Urazila celkem 830 km s převýšením 28 000 výškových metrů. Trvalo jí to 25 dní.


  • 2023, Pacifická hřebenovka. Trasa vede z Mexika do Kanady. Zuzka ušla celkem 3 195 km a nastoupala 92 000 výškových metrů. Trvalo jí to 5 měsíců.


Aktuálně se připravuje na Apalačskou stezku, kterou by měla odstartovat 1. června.