"Podstata zenu spočívá v tom, že žijete v přítomném okamžiku, tak vědomě a soustředěně, že vás nemůže přežít nic, čím bytostně nejste."

Gipsy byl vrchol

„S přípravou jsem to nepřeháněl, ale zase úplně z fleku to nebylo. Zhruba dvě třetiny trasy jsem si prošel dopředu, asi týden před startem. U všech klíčových míst jsem věděl, kudy půjdu. Možná nejtěžší místo, Kamzičí štěrbinu, jsem ale nikdy před tím nezkoušel. Je náročná v tom, že na druhou stranu se sjíždí spádová dolina, a tam se většina lidí, kteří se o sjezd pokouší, bojí lavin. Já jsem tam byl brzo ráno a byl to jeden z nejlepších sjezdů dne. Tvrdý sníh, říká se tomu betonový sjezd!“ 

Matěj vyrážel z Téryho chaty, kde na něj čekal jeho otec. Den předtím nahoru málem nedošel kvůli vichřici. „Příchod na Terinku byl jako oáza. Snažil jsem se trochu si odpočinout, ale na velké vysedávání do noci s přáteli to nebylo. Startoval jsem hodinu před půlnocí. Gabo Šlárka si při svém do té doby rekordním přechodu hlídal i svit měsíce. Já o meteorologii moc nevím, takže jsem měl čelovku Tikka (základní model v ceně cca 500 Kč – pozn. redakce) a s ní viděl akorát tak na špičky lyží. Vyrazil jsem proti směru hodinových ručiček na Žlutou lávku a Gerlachovské spády. Tu cestu znám, ale teď jsem šel v noci. V ní je vše jiné, horší. Život, který vidíš v údolí, plyne úplně odlišně než ten tvůj. Koukneš dolů a vidíš světlo, klid, spánek. Ty naopak míříš do nejistoty. Jsi tam sám. Bojuješ o život. Musíš se absolutně zkoncentrovat, abys neudělal chybu. Je to prostě úplně jiný svět.“ 

O tom mluví i Matějův oblíbený citát od Eckharta Tolleho: Podstata zenu spočívá v tom, že žijete v přítomném okamžiku, tak vědomě a soustředěně, že vás nemůže přežít nic, čím bytostně nejste. „Z počátku se mi nešlo lehce. Nic nenasvědčovalo tomu, že pokus bude rychlý. Minul jsem Zbojničku, ze které bylo vidět jen světélko, pak Studené sedlo. Podmínky špatné a časově jsem byl daleko za Gabem. Měl jsem plán, že na začátku budu šetřit síly, ale byl jsem úplně vyřízený. Vše se začalo lámat zhruba ve čtvrtině a když jsem sklouzl Kamzičí / Vyšnou štěrbinu, začalo to být dobré. Konec už znáte.“

Tatarkův přechod byl zatím Matějovým největším úspěchem. Rozhodně ale nemá být poslední. „Výzev v Tatrách je nespočet. V minulém roce jsem zkusil například účast v Sherpa Rallye. Trochu problém byl, že můj pomocník si na Hrebienoku dal původně jedno pivo, pak dvě, tři... a já šel celou trasu bez občerstvení. Zachránil mě až kamarád, co šel se mnou s malou dcerou, která měla dětskou lahvičku s vodou. Došel jsem to na pitíčka,“ směje se Matěj. Když dojde řeč na jeho další tatranské plány a přechody, které by rád zopakoval, usměje se. „Nic zajímavějšího než přechod Vlada Tatarky tu asi není. Teď už budu muset přijít s nějakým vlastním přechodem. Pár nápadů v hlavě mám. Uvidíme, zda půjdou realizovat.“

Není čas být pomalý

Matěj Bernát je dalším z mužů, kteří se snaží hory zdolávat „nalehko”. Styl, který ve skitouringu prosazuje jedna z jeho nejznámějších osobností, manažer Dynafitu Benedikt Böhm. V alpinismu je pak Matějovým největším vzorem legendární Ueli Steck, který razil stejný směr. „Beniho a Ueliho přístup má mnoho výhod. Za prvé stihnu být zpět dřív, než mi začne směna na zubařském křesle,” usmívá se. „Ale hlavně jsem flexibilní. Když se blíží změna počasí, umím mnohdy zmizet dřív, než to začne. Jediné, co si musím hlídat, je koncentrace. Hory chyby neodpouští, a ani když mám v nohách několik tisíc výškových metrů, nesmím polevit.“ 

Rychlostní pokus právě ve stylu Böhma se Matěj snažil napodobit rovněž v minulém roce, kdy si za cíl své expedice vyhlédl známou sedmitisícovku Pik Lenina na pomezí Kyrgyzstánu a Tádžikistánu. Cílem bylo vyrazit ze základního tábora na vrchol a stanovit rychlostní rekord, o který se ještě nikdy nikdo nepokusil. „Chtěl jsem si vyzkoušet, jak mé tělo funguje ve výšce, ale plán nevyšel. Měl jsem žaludeční potíže a na pokus de facto jediný den. Mohl jsem to buď zkusit, nebo zabalit. Otáčel jsem ve výšce 6 730 metrů.“ Sedm dní poté už ale zvládl startovat v legendárním závodě Beskydská sedmička a na trati dlouhé 101 kilometrů s celkovým převýšením pět a půl tisíc metrů skončil na čtvrtém místě.