21. března 2023
Autor: Jan Klouček, Pavlína Hájková - časopis Snow
"Podstata zenu spočívá v tom, že žijete v přítomném okamžiku, tak vědomě a soustředěně, že vás nemůže přežít nic, čím bytostně nejste."
21. března 2023
Autor: Jan Klouček, Pavlína Hájková - časopis Snow
„O tom klukovi ještě uslyšíš,“ říká mi kamarád Karel, když se představujeme s Matějem Bernátem. „A nebude to jen ve chvíli, kdy budeš chtít perfektně spravit zuby.“
Matěj Bernát je s většinou svých plánů na začátku. Ostatně jako každý, komu je sedmadvacet. Většina věcí, které dělá, mu jdou ale tak nějak rychleji a lépe než většině z nás. Ve čtrnácti letech sjel Mont Blanc na lyžích, čímž započal svoji pouť za slezením všech čtyřtisícových vrcholů v Alpách, kterou o dvanáct let později dokončil. „Popravdě mojí první čtyřtisícovkou nebyl Blanc, ale tajemný a krásný Strahlhorn. Oba však dělilo jen pár dnů.“ Před rokem a půl dodělal vysokou školu a nastoupil do zubařské praxe. Dnes ale ordinuje v jedné z nejprestižnějších klinik v zemi. Dva dny v týdnu. Další dva je v ambulanci ve Zlíně a od čtvrtečního večera do neděle většinou v Tatrách.
Právě v Tatrách se také zapsal do povědomí horolezeckého světa, když ve svém mladém věku už stihl dokončit věci, na které se mnozí skvělí horolezci připravují celý život. K jeho stěžejním úspěchům patří legendární zimní přechod Vlada „Gipsyho“ Tatarky ve Vysokých Tatrách – a to v novém, rekordním čase. Trasu vedoucí přes šestnáct technicky náročných exponovaných sedel a třiadvacet dolin situovaných na odlehlých místech, kam lidé moc často nezavítají. Celkově jen něco přes padesát kilometrů a 6 000 výškových metrů, v tom ale její obtížnost netkví. Přechod je velmi náročný na logistiku a celkově na přírodní podmínky, zejména na počasí a sníh. „Aby se sedla dala přejít, musí být člověk ve správný čas na správném místě. Odpoledne je totiž jeden žlab nasvícený, druhý zase ne,“ říká Matěj. Nebezpečí lavin číhá na každém rohu. Správné podmínky se naskytnou jen pár dní v roce. „Trasa se chodí pouze na lyžích. V létě by to bez sjezdů dolů ze sedel nedávalo smysl, bylo by to příliš náročné.“
Tvůrce trasy, slovenský horolezec a skialpinista Vlado „Gipsy“ Tatarka, ji jako první přešel v roce 1986 a trvalo mu to celé tři dny. Po přechodu prohlásil: „Ozajstná výzva by bola spraviť to nonstop!“ a tahle věta rezonovala v Matějovi pět let. „Minulý rok jsem řešil nějaké osobní problémy, a tak jsem se na cestu konečně vydal. Šel jsem to sám, abych měl čas přemýšlet.“ Trasu přešel v rekordním čase 16 hodin a 25 minut, čímž překonal dosavadní rekord chirurga Gaba Šlárka o celé čtyři hodiny. Jasný důkaz, že zubař je rychlejší než chirurg! Prý byl rychlejší nechtěně a trasu šel bez jakékoliv podpory z venku. Matěj je teprve devátým člověkem a třetím Čechem, který Gipsyho prošel. Dalšími krajany jsou Karel Svoboda a Simon Kolaja, kterým se to povedlo v roce 2017 za dva dny a kvůli ztracené lyži až na druhý pokus.
Matěj Bernát
Gipsy byl vrchol
„S přípravou jsem to nepřeháněl, ale zase úplně z fleku to nebylo. Zhruba dvě třetiny trasy jsem si prošel dopředu, asi týden před startem. U všech klíčových míst jsem věděl, kudy půjdu. Možná nejtěžší místo, Kamzičí štěrbinu, jsem ale nikdy před tím nezkoušel. Je náročná v tom, že na druhou stranu se sjíždí spádová dolina, a tam se většina lidí, kteří se o sjezd pokouší, bojí lavin. Já jsem tam byl brzo ráno a byl to jeden z nejlepších sjezdů dne. Tvrdý sníh, říká se tomu betonový sjezd!“
Matěj vyrážel z Téryho chaty, kde na něj čekal jeho otec. Den předtím nahoru málem nedošel kvůli vichřici. „Příchod na Terinku byl jako oáza. Snažil jsem se trochu si odpočinout, ale na velké vysedávání do noci s přáteli to nebylo. Startoval jsem hodinu před půlnocí. Gabo Šlárka si při svém do té doby rekordním přechodu hlídal i svit měsíce. Já o meteorologii moc nevím, takže jsem měl čelovku Tikka (základní model v ceně cca 500 Kč – pozn. redakce) a s ní viděl akorát tak na špičky lyží. Vyrazil jsem proti směru hodinových ručiček na Žlutou lávku a Gerlachovské spády. Tu cestu znám, ale teď jsem šel v noci. V ní je vše jiné, horší. Život, který vidíš v údolí, plyne úplně odlišně než ten tvůj. Koukneš dolů a vidíš světlo, klid, spánek. Ty naopak míříš do nejistoty. Jsi tam sám. Bojuješ o život. Musíš se absolutně zkoncentrovat, abys neudělal chybu. Je to prostě úplně jiný svět.“
O tom mluví i Matějův oblíbený citát od Eckharta Tolleho: Podstata zenu spočívá v tom, že žijete v přítomném okamžiku, tak vědomě a soustředěně, že vás nemůže přežít nic, čím bytostně nejste. „Z počátku se mi nešlo lehce. Nic nenasvědčovalo tomu, že pokus bude rychlý. Minul jsem Zbojničku, ze které bylo vidět jen světélko, pak Studené sedlo. Podmínky špatné a časově jsem byl daleko za Gabem. Měl jsem plán, že na začátku budu šetřit síly, ale byl jsem úplně vyřízený. Vše se začalo lámat zhruba ve čtvrtině a když jsem sklouzl Kamzičí / Vyšnou štěrbinu, začalo to být dobré. Konec už znáte.“
Tatarkův přechod byl zatím Matějovým největším úspěchem. Rozhodně ale nemá být poslední. „Výzev v Tatrách je nespočet. V minulém roce jsem zkusil například účast v Sherpa Rallye. Trochu problém byl, že můj pomocník si na Hrebienoku dal původně jedno pivo, pak dvě, tři... a já šel celou trasu bez občerstvení. Zachránil mě až kamarád, co šel se mnou s malou dcerou, která měla dětskou lahvičku s vodou. Došel jsem to na pitíčka,“ směje se Matěj. Když dojde řeč na jeho další tatranské plány a přechody, které by rád zopakoval, usměje se. „Nic zajímavějšího než přechod Vlada Tatarky tu asi není. Teď už budu muset přijít s nějakým vlastním přechodem. Pár nápadů v hlavě mám. Uvidíme, zda půjdou realizovat.“
Není čas být pomalý
Matěj Bernát je dalším z mužů, kteří se snaží hory zdolávat „nalehko”. Styl, který ve skitouringu prosazuje jedna z jeho nejznámějších osobností, manažer Dynafitu Benedikt Böhm. V alpinismu je pak Matějovým největším vzorem legendární Ueli Steck, který razil stejný směr. „Beniho a Ueliho přístup má mnoho výhod. Za prvé stihnu být zpět dřív, než mi začne směna na zubařském křesle,” usmívá se. „Ale hlavně jsem flexibilní. Když se blíží změna počasí, umím mnohdy zmizet dřív, než to začne. Jediné, co si musím hlídat, je koncentrace. Hory chyby neodpouští, a ani když mám v nohách několik tisíc výškových metrů, nesmím polevit.“
Rychlostní pokus právě ve stylu Böhma se Matěj snažil napodobit rovněž v minulém roce, kdy si za cíl své expedice vyhlédl známou sedmitisícovku Pik Lenina na pomezí Kyrgyzstánu a Tádžikistánu. Cílem bylo vyrazit ze základního tábora na vrchol a stanovit rychlostní rekord, o který se ještě nikdy nikdo nepokusil. „Chtěl jsem si vyzkoušet, jak mé tělo funguje ve výšce, ale plán nevyšel. Měl jsem žaludeční potíže a na pokus de facto jediný den. Mohl jsem to buď zkusit, nebo zabalit. Otáčel jsem ve výšce 6 730 metrů.“ Sedm dní poté už ale zvládl startovat v legendárním závodě Beskydská sedmička a na trati dlouhé 101 kilometrů s celkovým převýšením pět a půl tisíc metrů skončil na čtvrtém místě.
Co je Gipsyho přechod a kudy vede?
Mezi horolezci známý tatranský okruh vymyslel a poprvé pokořil Vladimír „Gipsy“ Tatarka v roce 1986. Přechod probíhá po severní a jižní straně centrálních Tater, má dohromady 16 sedel a 23 dolin. Většina ze sedel se běžně nechodí ani nelyžuje, mnohá jsou hůř dostupná a vyžadují chůzi na mačkách i občasné popolézání po skalách. Sjezdy mají sklon přes 40 stupňů a některé ze žlabů je nutné slanit.
Co je 82 x 4000?
Od roku 1995 mají Alpy dle UIAA (Mezinárodní horolezecká federace) osmdesát dva vrcholů, které dosahují výšky 4000 metrů nad mořem. Obtížnost jejich výstupu se liší podle různých kritérií jako např. důležitost vrcholu, počet výstupů vedoucích na tento vrchol, obtížnost a kvalita výstupů, historické souvislosti atd. Dnes již existuje Klub čtyřtisícovkářů (mezinárodně Club 4000), kam může každý zapisovat své výstupy a postupně stoupat v žebříčku.