top of page

21. února 2024

Autor: Pavlína Hájková

Lenka a Honza Poláčkovi pootevírají dveře do svého života: Od extrémů na horách po natáčení seriálu

#speedup

#speedup

21. února 2024

Autor: Pavlína Hájková

"V horách se potřeby neskutečně zjednoduší, ale je to destinace pro romantiky. Prostě pro ty, co rádi trpí!"

Lenka Poláčková je slovenská ultramaratonkyně a ambasadorka Dynafitu, která má na kontě nemálo extrémních dálkových běhů jak v zahraničí, tak i u nás. Svým příběhem inspiruje tisíce lidí. Po úspěšné kariéře herečky a moderátorky začala běhat ultramaratony a zanedlouho byla ještě úspěšnější. Na závodech se většinou umístí tzv. na bedně a je jedna z mála žen, která se do takovýchto extrémních závodů pouští. Do náročných horských tras, které jsou pro většinu lidí nepředstavitelné, Lenka vkládá své srdce, většinou jimi totiž pomáhá druhým. Každý její běh nese hlubší smysl, protože často běhá pro charitativní účely a zároveň vždy vypadá skvěle, jakoby šla zrovna na červený koberec.


Ve výzvách a dobrodružstvích Lenku podporuje její manžel a fotograf Jan Poláček, který sdílí stejnou vášeň pro hory a pohyb a tak trochu ji provádí horolezeckým světem. Hlavně ale Lence na všech projektech dělá support, bez kterého by se její (nebo spíš jejich) sny jen těžko uskutečnily. O svých projektech i osobním životě nám Lenka s Honzou povypráví v obsáhlém rozhovoru!


Lenko, loňský rok jsi strávila měsíc v Lyngenech, kde byla po celou dobu polární noc, přeběhla Alpy na délku, napsala svou první pohádku, zaběhla traťový rekord na Nízkotatranské Stíhačce, vylezla v Nepálu na Ama Dablam... 😊 A Honza byl vždycky u toho. Jak byste minulý rok zhodnotili? To byla celkem jízda! Na co vzpomínáte nejvíc?

Lenka: Keď to takto vidím pokope, tak to asi fakt bola jazda. Celkovo to bol veľmi intenzívny rok a väčšina vecí sa transformovala postupne a za pochodu. Keď by mi v jeho úvode niekto povedal, čo ma čaká, neverila by som mu. Napríklad Ama Dablam rozhodne nebola v pláne. Teda v mojom určite nie. Ale celkovo najintenzívnejšie spomínam na Alpy. Predsa len, celý prebeh trval 39 dní a to už je jazva, hlboko vrytá do duše. Celkovo však cítim obrovskú vďačnosť za to, koľko vecí mi vyšlo a ako úžasne sa podarili.


Honza: Je šílené si to jen říct nahlas. Bylo toho hodně dobrého, ale za sebe doplním, že jsem ho viděl i v jinak rozšířené realitě a o to komplexněji. Sundala mě lavina v Norsku, místo tatranských výhledů mě po 100 metrech letu trefil odražený lokr a měl jsem edém plic v Himaláji. Rozhodně se člověk nad sebou zamyslí.


Ama Dablam neboli „Matka s perlovým náhrdelníkem“. Vrchol tyčící se do 6812 m n. m. s pověstí nejkrásnější hory v oblasti Mount Everestu, kterou má i díky své ohromné, 1500 m vysoké západní stěně. Dominantní zub pokrytý ledem je pomyslnou třešničkou na dortu. Jaké byly vaše první pocity, když jste stanuli na jeho vrcholu?

Lenka: Och vrchol, to bol unikátny zážitok. Hlavne pre to, že som na ňom bola úplne sama, čo je pri popularite tohoto kopca veľká vzácnosť. Stalo sa to tak, že sme vystupovali ako prvá skupina sezóny a keďže mi pri výstupe začala byť zima, môj šerpa rozhodol, že mám ísť hore najrýchlejšie ako zvládnem. Na vrchole svietili prvé lúče slnka a tak bola šanca, že sa zahrejem. Taktiež to ale znamenalo, že som tam bola pol hodinu sama a čakala na Honzu. Sedela som na batohu, bolo mi horúco, no zároveň i trochu ťažko na hrudi z nadmorskej výšky. Pozerala som sa na Everest, Lhotse, Makalu, Nuptse, Čo-Oju...a potom mi už začalo byť dlho a pokašliavala som. Tak som prešľapovala z nohy na nohu a čakala. Vrcholová romantika je pominuteľná, obzvlášť keď si človek predstaví tú cestu dole.


Honza: Samou krásou jsem ani dech nemohl popadnout. Ale vážně to bylo jinak pohádkové a satisfakce za všechny himalájské útrapy.


Před Ama Dablam jste podnikli výstup na sousední vrchol Mera Peak. Ty jsi to měl Honzo trochu divoké, kvůli výškové nemoci, a musel jsi dokonce odletět na chvíli do nemocnice. Lenka se tak na Mera Peak nakonec musela vydat bez tebe. Co nepálské nemocnice? Měl jsi nahnáno?

Honza: Paradoxně ta nemocnice byla z celého řetězce elementů nejvíc v pohodě. Asi jsme si vybrali dobrou místní agenturu, ale jinak si iluze o Nepálu nedělám. Celé to začalo nevinně – zuby. Nemyslím, že bych něco podcenil, byl jsem u zubaře před odjezdem pečený vařený, ale stejně něco přehlédli. A tak jsem začal zobat vše možné proti bolesti a nedošlo mi, že by to mohlo mít vedlejší účinky – srazilo to saturaci kyslíku v krvi. Najednou jsem se v noci probudil, když mi pěnilo dýchání. Edém plic. Saturaci jsem měl v tom momentě 53 %. Tehdy to ve mně hrklo a pak podruhé, když po dalších 8 hodinách kvůli byrokracii nevydali povolení na odlet vrtule a bylo jasné, že musím níž po svých. To nám nikomu nic jedno nebylo.


Vaše první expedice na téměř sedmitisícovku. Zvládali jste život v basecampech? Nebyla nuda (když zrovna Honza nebojoval o život 😊)?

Lenka: Celé to bolo šialene dlhé. Mesiac života v Nepále sa vliekol ako posledných desať kilometrov stomíľovky. Nekonečné a nekomfortné. Veď len k base campu Mera Peaku sme putovali týždeň končiacim monzúnom a potom zase niekoľko dní naspäť a zase po vlastných pod Amu. Každý deň bol rovnaký, rovnaké jedlo (to bo vlastne najhoršie), rovnaký režim dňa. Nemali sme dni, že by sme niekde na niečo vyložene čakali. Keď nepočítam vrtuľník pre Honzu, to bolo nekonečné. Ale napríklad pod Amou sme väčšinu času „zabili“ rotáciami. Inak som veľa maľovala, písala denník a nahlas Honzovi čítala knihu o hľadaní snežného leoparda. A keď bol signál, snažila som sa čo to nazdieľať.


Honza: V horách se potřeby neskutečně zjednoduší, ale je pravda, že je to destinace pro romantiky. Prostě pro ty, co rádi trpí.


Vrchní část výstupu v asi 75° mixovém terénu se neobejde bez tréninku. Co vaše přípravy na expedici? Měli jste nějaký speciální horolezecký trénink? Používali jste doma kyslíkový stan?

Lenka: Ja idem stále z jedného tréningu do druhého, takže v prípade Nepálu som sa len trochu fokusovala na iné špecifiká takéhoto výstupu. Pridala som k behu chôdzu s 30kg batohom do kopca a z Národného športového centra sme mali zapožičaný hypoxikátor a k nemu špeciálny dýchací plán. Po večeroch som tak doma drepovala v 6200 m n. m.


Honza: Překvapilo mě, jak velký rozdíl v dýchání jsme měli doma u hypoxikátoru. Lenka si sotva všimla a já to těžce udýchával.


Přišla při výstupu i chvilka strachu?

Lenka: Keď mi začala byť zima, bála som sa omrzlín na prstoch na nohách. Myslím, že keby nebola možnosť vyjsť to hore rýchlo, mohla to byť realita.


Honza: Strach při výstupu nebyl. Před ním jsme ve světle minulých událostí samozřejmě řešili saturaci a jak to půjde, ale vrcholový den byl zkrátka perfektní. V noci bylo svižně a pozvolné tempo tak teplotnímu komfortu Lenky moc neprospívalo.


Proč jste si vybrali Ama Dablam? Kvůli jeho pověsti, nebo jste měli i nějaký osobní důvod? Od koho padl nápad – jedeme do Nepálu? A co jméno expedice „První rande“?

Lenka: Ama Dablam bol Honzov sen a ja som sa tak nejak pridala. Keď povedal, že si myslí, že na to mám, začala som nad tým uvažovať. Na jeho názor dám veľmi. A prečo Prvé rande? Lebo to bolo prvé rande s Himalájami. Totožný typ zážitku, keď človek netuší aké to bude, ale láka ho to. Vzrušujúce, neznáme a trochu nebezpečné. A keď to vyjde, môže z toho byť láska na celý život. Obrovská paralela a stelesnenie toho, čo som pred cestou tam cítila.


Honza: Chtěli jsme jet na Pic Lenina, ale vzhledem k průběhu sezóny to vypadalo, že už je na něj pozdě, tak jsem zavolal Gabovi (Braňovi Adamcovi) a ten nesměle navrhl, že bychom mohli zkusit Nepál – třeba Mera Peak na lyžích. No a já jsem pak Lence řekl, že do Nepálu pojedu jen s jednou podmínkou – že vyrazíme i na Ama Dablam. A bylo hotovo.


Táhne vás to ještě výš? Nepřetransformuješ se teď, Lenko, z běžkyně na horolezkyni, nebo běhání ultramaratonů navždy zůstane tvojí srdcovkou? 😊

Lenka: Vyššie ma to láka. A horolezkyňa nevylučuje ultrabežkyňu, však Killian?


Honza: Koho by to nelákalo. To bychom tady asi rozhovor nedělali. Ale zároveň máme obrovský respekt.


Pokračování níže...

#amadablam

Lenko, jsi ambasadorkou Dynafitu a teď i Salewy již několik let. Proč jsi si vybrala Dynafit? Nebo si on vybral tebe? Jak a kdy vaše spolupráce začala?

Lenka: Vybrali sme si seba asi tak vzájomne, nenútene a pozvoľne. Značku som začala vnímať hlavne ako fanúšik Matúša Vnenčáka a všetkých tých taranských bláznov (myslené v tom najlepšom), čo si dávajú Lomničák na raňajky. Páčil sa mi pretek Tatranská Šelma, taká uvoľnenosť a pohodovosť ľudí za ňou. Lebo spolupráce sú vždy o ľuďoch. To slovo spolu to jasne určuje. Tak prirodzene sme začali spolupracovať keď som bežala Cestu hrdinov SNP v roku 2019. Odvtedy je to love brand.


Máš nějaký kousek výbavy od Dynafitu (nebo Salewy), na který nedáš dopustit – který nedáš z ruky a používáš ho třeba denně?

Lenka: Záleží od ročného obdobia. Celoročne sú to tenisky. Behám v Dynafit Ultra 50. Najpraktickejšia vec je určite ľahučká bunda Alpine Wind od Dynafitu. Váži len 78 gramov, hodím ju do zadného vrecka legín a mám ju stále po ruke. Mimochodom, tie zadné vrecká. Vôjde sa mi do nich telefón, kľúče, bunda...mimoriadne praktické. Potom mám jeden kúsok ešte z roku 2019, Bunda Dynafit Ultra 3L. Doteraz drží svoje nepremokavé vlastnosti a je skvelá. A zo Salewy som si v zime zamilovala zimnú bundu ORTLES HEAVY POWERTEX DOWN JACKET s 800 cuin plnením. Dokonca som v nej bola na Ama Dablam. A celé leto som behala v kraťasoch PEDROC 2 DURASTRETCH, ktoré mi perfektne sedia.


Honza: A zrovna jsem říkal Lence, že já bez šustky (Vert Wind Jacket M) nedám ani ránu. Léto běh, kolo nebo v zimě skialp.


Dynafit a Salewa nově sponzorují skialpový seriál Na skialpech přes hory, který spolu moderujete a právě běží v České televizi. Jak jste si užili natáčení? Bylo to náročné? Co ty, Honzo, bylo to pro tebe před kamerou poprvé?

Honza: Poprvé to před kamerou nebylo, ale Lenka má můj obdiv, jaký je moderátorský profík. Třeba na mně by se to postavit nedalo. Vždy si říkám, jaký je paradox, že já jsem z nás dvou ten extrovert a Lenka ta introvertní.


Lenka: Kto by to bol kedy povedal, že spolu budeme niekedy moderovať. Natáčanie bolo skomplikované nedostatkom snehu v Alpách, inak to bola milá skúsenosť.


V konečném filmu vždy vše vypadá idylicky a jednoduše. Ale natáčet ve větru a zimě... Jak dlouho jste reálně šli skialpové túry, které bez natáčení trvají třeba 4 hodiny? Jak takové natáčení probíhá?

Lenka: Ja len dodám, že pre človeka ako ja, ktorý je zvyknutý ísť stále trošku hranu, to bola chvíľami výzva. Ale s dlhými hodinami na kopci sme počítali a záležalo nám na výsledku. Naviac, bolo treba myslieť na toľko vecí, že sme sa rozhodne nenudili.


Honza: A taky jsme byli celý tým nový a mouchy se vychytávaly za pochodu. Snídali jsme brzo, večeřeli pozdě, mezitím se člověk pořádně nezastavil. Než si člověk nachystal věci na další den, padl únavou do postele jako hruška. A klobouk dolů před kluky. S technikou se celkem natahali.


Při vašem putování jste se podívali do oblastí Lungau, Grossarltal, Obertauern, Stubai a dalších. Kde se vám líbilo nejvíc? Máte nějakou lokalitu, kam se plánujete vracet?

Lenka: Úprimne však poviem, že mojou láskou stále ostáva Nórsko a Švajčiarsko.


Honza: Kaprun už známe z testovaček Dynafitu, Kaunertal nás překvapil a zaujal asi nejvíc. Ale mohlo to být i ideálními podmínkami – dostatkem sněhu i že nám skvěle vyšlo počasí. Ale jinak souhlasím s Lenkou – naše srdce patří jiným místům.


Lenko, skvěle běháš a dost toho vydržíš. Z běžeckých závodů máš řadu i mezinárodních úspěchů. Skialpy ti ale taky nejsou cizí! Nepřemýšlela jsi o tom, že začneš závodit i na nich?

Lenka: Určite nie. I keď... naučila som sa vravieť – nikdy nehovor nikdy. A tuším že i o lezení som kedysi ani neuvažovala. V každom prípade, pri zjazdoch mám celkom silný pud sebazáchovy a neviem, či by som na ostatných nestrácala. Občas si rada kondične vyšlapnem i zajdzovku, no stále som zážitkový skialpinista. Potrebujem voľný terén, neznáme miesta, kľudne i trošku lezenia. A to už sa bavíme o pretekoch ako je napríklad Mezzalama. Lenže toto už je úplne iná liga. Takže rada to nechám v pohodovej rovine.


Někde jsem zachytila, že Honzovým snem, nebo spíš plánem na rok 2024 je přeplavat La Manche. Probíhají přípravy, nebo už máte na tenhle rok nějaké jiné plány – které se vám třeba chce prozradit?

Honza: Koukám, že jsi výborně připravená, ale La Manche je momentálně odložený. Musel jsem si změnit heslo, když to Lenka takto propálila. A plány jsou samozřejmě obrovské, ostatně jako každý rok.


Lenka: K tomu nemám čo. Snívam vo veľkom. Občas i za Honzu.


Máte nějaké další tajné velké sny, které si teď ještě neumíte ani představit, že se zrealizují? (Ale třeba za deset let si o nich budeme číst? :-))

Lenka: O snoch zásadne nehovorím, inak by sa nesplnili.


Honza: Já se na to bojím své ženy zeptat (ale ano, ty, o kterých vím, jsou dost velké a bláznivé). Bohužel je to ale častokrát více o penězích (kde je na to vše sehnat) než o výkonech samotných.


Lenko, jsi inspirací pro spoustu žen i dívek (samozřejmě i mužů). Jak zvládáš tlak, který je na tebe vyvíjen? Ten drobnohled, kvůli kterému musíš nonstop ztělesňovat morální, sportovní a obecně ženské ideály?

Lenka: Obrovsky mi to lichotí a zároveň ma to zaväzuje snažiť sa robiť veci čo najlepšie. Čím som staršia, čím dlhšie som v tomto prostredí, tým racionálnejšie sa dokážem k veciam postaviť. Ale stále si viem uletieť a zosypať sa, keď veci nejdú tak, ako som si naplánovala. Učím sa ten záväzok premieňať na pokrok. Tým čo mi fandia dnes na rovinu vravím, že to všetko nie je zadarmo, že v tom mám obrovský kus driny a že i mne veľa vecí nevyšlo. Lebo robiť všetko len dobre, je sakra ťažké. Vlastne je to nemožné. A sociálne siete by nám nemali ukazovať len úspechy, či sebadisciplínu. Ak môže na mňa niekto vyvárať tlak, tak som to ja, nie vonkajšie očakávania. A preto som úprimne najviac vďačná za každého, koho moje bláznivo veľké projekty inšpirovali na jeho ceste, nech už vedie kamkoľvek. Prosto za ľudí, ktorí ma vidia tak nejak normálne, ľudsky, obyčajne, silnú i slabú.


Oba dva máte tisíce sledujících a sítě vás asi i z velké časti živí. Instagram je hladové dítě, které se musí do nekonečna plnit líbivým obsahem, jinak sledující začnou ubývat. Jsou momenty, kdy mobil na natáčení videa berete do ruky s nechutí? Nebyli byste třeba na vrcholu Ama Dablamu raději jen sami se sebou, bez telefonu?

Lenka: Ale my sme tam sami. Len ja a Honza. Často len ja sama. A v ten moment som na tom mieste naozaj plne prítomná (prípadne si vravím, nech už som dole). Tú spomienku by som si chcela zaznamenať tak či tak a potom už len záleží na mne, kedy, alebo či vôbec ju nazdieľam. Sama pre seba som rada, keď si môžem tieto zážitky natočiť, alebo vyfotiť a pomerne často sa stáva, že ľudia napíšu, že ich potešilo vidieť miesta, ktoré by možno nikdy nevideli. O to viac mám radosť, že som tú ruku z rukavice nevyberala zbytočne. A rovnako to vnímam i opačne. Vďaka za všetkých dobrodruhov, ktorí mi online ukazujú miesta, kam by som sa ja sama možno nikdy nevybrala, ale vďaka nim som tam aspoň na chvíľu „bola“.


Honza: Na vrcholu Amy to nešlo jinak a bylo to pro nás. Člověk tam chce vyfotit dva filmy a mít tam s sebou snad všechny objektivy světa. Naštěstí tam není moc času a taky tahat všechnu techniku nejde. Lenka potvrdí, že já jsem takový hodně šuplíkový fotograf. Takže až to jednou všechno zveřejním…


Žijete spolu, pracujete spolu, tvoříte společné projekty. Máte se už taky někdy dost a musíte si od sebe občas odpočinout?

Lenka: Jasné. Poeticky by som povedala, náš vzťah má dynamiku....:) O to radšej chodím na longruny. Ale kúzelné je, že po hodinách samoty v kopcoch sa na neho zase obrovsky teším.


Honza: Jsme spolu cca 355 dnů v roce téměř nonstop, takže si myslím, že jsme na hranici osvícenosti, že zvládáme.


Lenko, pustila by ses do svých skvělých, ale trochu šílených akcí i bez Honzy? Nebo by to nešlo? A co ty Honzo? Neštve tě někdy, že jsi ten, který dělá support a manželka závodí a je tzv. „na výsluní“, i když ty jsi si dřív taky nějaký ten závod zaběhnul?

Lenka: Honza stojí za oponou mojich úspechov a som mu za to nesmierne vďačná. Žiadny projekt nebol len môj projekt. Vždy používame slovo naše. Myslím, že i ten väčší vlk samotár potrebuje vedieť, že nech sa stane čokoľvek, niekto mu kryje chrbát. Honza je realista, ja snílek. Občas je ťažké presvedčiť ho, keď si chcem uletieť, ale o to viac je ma potom podrží. Je to obrovská vec mať takéto zázemie.


Honza: Naše projekty jsou větší než my a je důležité to vidět ve větším měřítku. Ale samozřejmě to někdy zamrzí.


Umíte si představit, že tohle děláte do konce života, nebo se plánujete někdy usadit, třeba ve vašem novém obchodě? :-) Mít třeba děti, které tenhle způsob života dost zkomplikují?

Honza: V tomto formátu určitě ne. A děti jako komplikaci určitě neberu. Nikdo si nedokázal představit, že by s námi naši mazlíčci dokázali absolvovat jen část toho, co s námi dělají. Těším se na každou novou výzvu. S obchodíkem máme spíš jen komerčně rekreační plány.


Lenka: Plánujeme.


Poslední a už ne tak těžká otázka. 😊Máte úžasnou fenku a kocoura. Rozhovor děláme, když jste zrovna v Norsku, kde žijete v dodávce, což samo o sobě může být dost zajímavé. To že s vámi je Harness skoro všude, u psa ještě pochopím. Ale jak to funguje s Cramponem, hlavní hvězdou vaší nové pohádky? Vydrží zavřený v dodávce, když jdete na celodenní výlet? Nebo jak to děláte?

Lenka: Mačky spia až 18 hodín denne. To je asi odpoveď. Občas si ani nevšimne, že sme boli preč.

Honza: Vydrží. Ale snažíme se mu vše kompenzovat. Nejvtipnější je ho vzít pak na vodítko na 10–15 minut ven. Nadšeně se pak vrací do auta s ultimátním apetitem a výkonem jeho života.

Manželé mají své stránky www.bachalama.com, kde se můžete dočíst o jejich dosavadních charitativních akcích i úspěších. Najdete zde ke koupi i Lenky knížku Viac odvahy nebo novou pohádku, kde hlavní roli hraje Crampon: Kocúr v svetri! Lenka je totiž mimo jiné taky spisovatelka. Manželé spolu úspěšně doposud dokončili již tyto charitativní projekty:



  • #zkosicdoblavy | 500 km z Košíc do Bratislavy | jún 2018 | 2 500 EUR pre Bátor tábor

  • #najdemodvahu | 770 km z Dukly na Devín | máj 2019 | 8 500 EUR pre Bátor tábor

  • #viacodvahy | 500 km Severní stezka hrebeňom českých hor | jún 2020 | 17 500 EUR pre Bátor tábor

  • #viacnaplno | 880 km cestou GR11 cez Pyreneje | september 2020 | 32 300 EUR pre Bátor tábor

  • #naplnodoneznama | 1020 km Rocky Mountains | september 2021 | 120 000 EUR pre Detskú plastickú kliniku FNKV

  • #doneznamaspolu | 850 km Qhapaq Ñan v Peru | júl 2022 | 137 000 EUR pre Detskú onkológiu v Bratislave

  • #versvojejceste | 2000 km | Via Alpina | Máj 2023| 4 615 000 Kč pre Detské kardiocentrum v FN Motol