top of page

12. listopadu 2024

Autor: Pavlína Hájková | Redakce Mountainbrands.cz

"V Indian Creeku nie je nič. Dá sa iba liezť!". S horským vůdcem v divoké prérii

12. listopadu 2024

Autor: Pavlína Hájková | Redakce Mountainbrands.cz

"Když tam lezeš nějakou těžší cestu, je to zkrátka jiné, jak určitě všichni spáraři ví. Vylezeš jednu cestu a hodinu si musíš odpočinout, abys mohla zase dýchat!"

Pěkné spáry nenajdete všude. V Indian Creek si jich ale užijete na jistotu a dosyta! I když si tam nekoupíte ani nanuk, o kvalitní lezecký materiál tam není nouze. Budete s sebou muset nést pár kilo železa, ale za tu námahu to rozhodně stojí. Horský vůdce UIAGM Robert Vrlák nám vyprávěl o tom, jak se dostal ke svému povolání i jaké to je vodit lidi po horách. A také o tom, jak se lezou spáry v Utahu!


Roberta Vrláka jsem poprvé viděla, když zrovna visel ve spáře. Sice to nebyla žádná epická skalní trhlina, ale umělý dřevěný trenažér, který se používá při soutěži Crack Machine. Nicméně epicky tam strčil do kapsy všechny mladší ročníky a skončil z desítek účastníků druhý, s obrovským náskokem. 


Robo je skvělý lezec i skialpinista. Má za sebou nespočet výprav včetně dvojnásobného výstupu na Denali (6190 m) na Aljašce nebo hodnotných lyžařských sjezdů, jako např. prvosjezd jižní stěny Demirkaziku (3756 m) v Turecku či slyžování jihovýchodní stěny Kazbeku (5033 m) v Gruzii. Je také držitelem mezinárodní kvalifikace horského vůdce UIAGM, kterou, jak se dozvíte, člověk nezíská vůbec lehko.


Je to zkrátka chlapík, který o horách už něco ví. Jaká byla jeho cesta k horám, k profesi horského vůdce a za lezením do Utahu? A jak se v Indian Creek leze? Odpovědi na vás čekají v obsáhlém rozhovoru.


Robo, jak ses dostal k horám? Máš je v krvi z rodiny, nebo sis k nim našel cestu sám?
Narodil jsem se ve velkém městě – v Bratislavě. Na základní škole, myslím, že to bylo v 7. třídě, přišel kamarád s nápadem: Co kdybychom se přihlásili do horolezeckého oddílu? Jeho trenér z předchozího kroužku otevíral nový oddíl pro mládež. Tak jsme to šli zkusit a v podstatě mi to zůstalo až dodnes. Začali jsme v horolezeckém oddílu mládeže, který se tehdy jmenoval HDM JAMES Bratislava. Z rodiny tam nebyl v podstatě vliv žádný, protože se nikdo z nich horám nevěnuje tak, jak jako já. Prostě to přišlo a já jsem se toho chytil. Nadšení vzplanulo a pořád hoří!


Takže stát se horským vůdcem nikdy nebylo tvým snem?
Ne, nikdy jsem nechtěl být ani instruktorem v JAMESu, ani horským vůdcem. Já jsem si vždycky chtěl spíš dělat svoje vlastní projekty. Ale tak nějak s věkem jsem si uvědomil, že práce, která mě živí, mě už tolik nebaví a že bych chtěl zkusit i něco jiného. A nejbližší mi bylo vůdcovství, protože horolezectví jsem se dlouhodobě věnoval. Takže jsem si řekl – no tak to zkusím, vždyť co, v nejhorším mě vyhodí. A ono to vyšlo!


Kvalifikaci mezinárodního vůdce má jen pár desítek lidí, jak na Slovensku, tak v Česku. Absolvovat kurz na vůdce UIAGM není jen tak. Jak takový kurz probíhá?
Celé to začíná už podáním žádosti. Součástí je totiž i seznam výstupů, které uchazeč absolvoval. V každé kategorii musíš splnit výstupy s určitou obtížností a délkou. Ty výstupy musí být skalní, letní, zimní, ledové i skialpinistické.


Tenhle seznam, asi za posledních 5 let, jsem si musel dát dohromady a pak jsem mohl jít k přijímacím zkouškám. Začínali jsme zimními, v Krkonoších, kde jsme dělali zkoušku z lyžování, ledového lezení, freeridingu a zimního parkuru. Letní přijímací zkoušky byly v Moravském krasu, kde jsme absolvovali klasické sportovní lezení i tradiční lezení. Zajímavostí bylo, že do České asociace horských vůdců přijali pouze mě, a ještě jednoho dalšího Slováka. Ostatní buďto odstoupili, nebo neprošli a podobně. No, dva Slováci, to je na otevření kurzu málo, takže jsme museli čekat pol roka na další přijímací zkoušky, než přijmou další lidi. Samotný kurz pak trval tři roky a obsahoval asi 15 jednotlivých „podkurzů“, které trvaly třeba týden, někdy i dva. Většina končila další zkouškou z teorie, praktického vůdcovství, zkouškou z rychlosti a podobně.


Na konci musíš složit ještě dvě velké závěrečné zkoušky – aspirantskou a závěrečnou. Závěrečná trvá 10 dní v kuse v oblasti Mount Blancu. Mezi těmito dvěma zkouškami si musí každý aspirant ještě splnit povinnou praxi. Já jsem měl odvedeno asi 60 reálných túr s reálnými klienty. Většinou těch prvních 10 túr je pod přímým dozorem a zbylé túry jsou pod nepřímým dohledem jiných vůdců nebo lektorů. A když tímhle vším projdeš, nevyhodí tě, přežiješ to a nenastanou žádné problémy, staneš se horským vůdcem! Dostaneš licenci, kterou si ale musíš pravidelně obnovovat. Každé dva roky je povinné přezkoušení, takže vzdělávání nikdy nekončí. Mně se podařilo stát se členem lektorského sboru NAHVSR.


Takže pro představu, kolik let ti trvalo tu kvalifikaci získat?
Reálně od začátku včetně podání žádosti a čekání na další přijímací zkoušky to celé trvalo asi pět let.


A kolik to stálo?
Stálo mě to asi 15 tisíc eur. Dnes je to určitě více. Ale je velmi těžké kurz absolvovat při zaměstnání, až bych řekl nemožné. Zabere ti to strašně moc času. Plus při povinných praxích uchazeč pracuje za méně,tím pádem má snížený příjem, ale zároveň musí poměrně dost platit za samotné kurzy… Takže při zaměstnání se to vůbec nedá. Kvůli praxi jsi čistých cca 60 dní někde pryč, plus do toho ještě na všech těch kurzech, takže reálně jsi měsíce pryč. To tě v každém zaměstnání vyhodí.


Existuje mezi vůdci nějaká rivalita? Pociťuješ něco takového, nebo naopak všichni držíte spolu a vládne mezi vámi přátelská atmosféra?
Vůbec ne, žádná rivalita mezi námi není. Aktuálně je po této službě obrovská poptávka, strašně moc lidí chce chodit po horách. Naopak, pomáháme si, túry a klienty si mezi sebou předáváme a snažíme se navzájem si pomoci, jak to jen jde. Jsme komerční subjekty, takže ano, vždy by tam něco takového mohlo vzniknout, ale vzhledem k charakteru dnešního trhu se to neděje, protože té práce je mnohem více, než jsme schopni zvládnout.


Kolik výstupů a túr zhruba za rok s klienty absolvuješ?
Myslím, že je to kolem 120 dní, nebo 150, nemám to přesně spočítané. Ale za léto je to kolem 60-70 dní, a za zimu přibližně to samé. Já se ale neživím vůdcovstvím úplně na sto procent, pořád mám i svou malou firmu, která pracuje v oblasti online marketingu. Ti, kteří se živí jen voděním, můžou nachodit klidně i 200–250 dní, ale to už je opravdu hodně.


Jak to zvládáš fyzicky? Chodíš ještě třeba trénovat na stěnu sám pro sebe?
Ano, chodím trénovat na stěnu i na boulderovku. Ale vždy je to během sezóny trochu problém. Na začátku mám obrovský drive, snažím se dodržovat stanovený trénink, ale ke konci sezóny, když energie opadne, prostě chodím jen tolik, kolik zvládnu. Všechno zkombinovat je aktuálně opravdu hodně náročné.


Myslela jsem, že by ti mohlo stačit, že toho tolik nalezeš s klienty…
Zátěž s klienty je jiná. Je většinou hlavně na nohy, protože toho s lidmi hodně nachodíš. A když už lezeš, tak v nízkém stupni obtížnosti, takže horní část těla moc nepracuje. Vůbec se to ani nepřibližuje nějakému sportovnímu lezení.


Do jaké obtížnosti vodíš? Trojkové, čtyřkové lezení, nebo i výš?
Měl jsem pár klientů, se kterými jsme se pohybovali až v sedmičce, osm mínusce, podle stupnice UIAA. Ale většinou se to pohybuje kolem dvojky, trojky. Lehký, horský terén. Kdo už se chce pohybovat ve vyšších stupních, má obvykle parťáka a nejde s vůdcem. Pokud už někdo chce lézt těžší věci, jsou to lidé, kteří už mají něco odlezeno a z nějakého důvodu nemají parťáka. Ale takových lidí je opravdu málo.


Vybíráš si klienty? Ptáš se jich dopředu, co už mají za sebou, nebo jak tohle probíhá? Nedovedu si představit jít do náročného horského terénu s někým, koho vůbec neznám a nevím, jak v horách funguje.
Probíhá to tak, že klient většinou přichází přes mou webovou stránku, na které se snažím, aby bylo jasně napsáno, co by měl klient splňovat. Jaké zdravotní problémy by určitě neměl mít atd. Ale samozřejmě, ne každý si to přečte. Já se na to ptám i později, ať už během telefonátu, když dolaďujeme detaily, nebo hned při setkání. Hodně se dá odhadnout už z prvního pohledu na člověka, z prvního pohybu – i když ještě jdeme jen po chodníku.


Samozřejmě některé věci se ukážou až v těžším terénu. Klient ti může lhát, napovídat co všechno vylezl a pak se ukáže, že je slabý nebo že zamlčel třeba nějakou chorobu. Ale právě ty víceleté zkušenosti vůdce tě naučí, na co se hned při prvním pohledu zaměřit a jaké signály sledovat, aby se odhalil případný problém. Ale nejsem jasnovidec, do toho člověka nevidím. Pokud se problém projeví až v daném momentě, a člověk se ti třeba začne hroutit, v tu chvíli musím začít fungovat víc jako psycholog. Záleží, jaký je původ toho problému. Naštěstí se mi všechny takové situace zatím vždy podařilo zvládnout bez větších potíží.


Takže vrtulník ti pro klienta ještě nikdy neletěl?
Neletěl, ale... Bylo to blízko, ano. Zažil jsem s klientem třeba vykloubené rameno, ale naštěstí jsme byli velmi blízko lanovky. Tehdy kvůli podmínkách ani vrtulník letět nemohl, takže jsme ho k té lanovce museli doslova dotáhnout. Ostatní situace, které jsem musel řešit, byly spíš v rovině nějaké psychologické pomoci, kdy jsem klienta musel slovně podpořit, uklidňovat ho a mluvit s ním, držet jeho pozornost a podobně.


Při túrách na lyžích jsem zažil dvě zlomeniny, ale zvládli jsme to zase bez vrtulníku, opět se totiž nedalo létat. To jsou situace, se kterými se člověk dříve nebo později setká, pokud se takhle hodně pohybuje v horách. Nedá se tomu vyhnout. Je to součást toho být horský vůdce. Musíš umět tyto situace nějak vyřešit.


Dívala jsem se na tvoje stránky a zaujalo mě, že vedeš maximálně dva lidi. Proč to tak je? Je to třeba na skialpech jinak?
Záleží na výstupu. Skalní výstupy jsou limitovány na dvě osoby. Jsou i výjimky na tři osoby, jako je například normálka na Gerlach, nebo na Vysokou, na Bradavici a podobně. Za jistých podmínek se dá například i na Grossglockner vést tři lidi, ale když se podmínky změní, tak už ne. Ale drtivá většina výstupů je jen pro dva. Pár kopců a cest je limitováno dokonce na jednu osobu, například Matterhorn nebo některé výstupy na Mont Blanc. To proto, aby vůdce dokázal klienty efektivně jistit, ať už současně na krátkém laně nebo metodou štand – štand a zachovala se vždy nějaká rozumná míra bezpečnosti.


Při skialpových túrách se obecně doporučuje pravidlo šesti klientů. Opět se to může lišit podle oblasti, klidně i podle státu. Obtížnost skialpové túry stoupá hlavně se sklonem, což je nejdůležitější parametr. S rostoucí obtížností túry pak klesá počet klientů. Existuje na to dokonce i stupnice, která ty skialpové túry hodnotí.


Když za tebou přijde klient, že si vybral nějaký výstup třeba v Americe, kde jsi nikdy nebyl, jdeš do toho i „naslepo“, nebo vodíš jenom v místech, kde už jsi ty sám byl?
Vedu i takové túry. My tomu říkáme on-sight, tak jako se tomu říká při lezení. Je důležité klientovi předem sdělit, že jsem na tom místě nikdy nebyl, ale ano, jsem ochotný si to nastudovat a jít do toho s ním. Běžně to dělají všichni, protože není v našich silách být všude na planetě. Je to ale samozřejmě náročnější o to, že si musím všechno nastudovat a poptat se jiných vůdců. Od nich dostávám ty nejlepší informace. Ať už je to o způsobech dopravy, ubytování, přímo o výstupu nebo o trase, či kdy je dobrá sezóna a jestli jsou tam dobré podmínky nebo ne.


Konkrétně Amerika je velký problém, protože tam platí, co se vůdcovství týče, velká omezení. V Alpách je to výrazně jednodušší.


Pokračování níže...

#indiancreek

Na jaře jsi byl v lezecké oblasti Indian Creek v Utahu. Byla to pracovní cesta nebo jsi si byl zalézt s kamarády?
To bylo s kamarády. Jeli jsme lézt spáry. Dost mě to oslovilo, protože na Slovensku máme spár málo. V Česku je to jiné, tam je toho na pískovcích poměrně dost. Ale řekl jsem si, že se ve spárovém lezení chci zase někam posunout, tak jsme jeli. Byli jsme tam necelé tři týdny.


Podle fotek to vypadalo jako čistě spárové lezení. Bylo vůbec možné najít stěnové cesty po chytech, nebo ten charakter skal je takový, že to nešlo?
Téměř vůbec. Drtivá většina, možná více než 90 % cest jsou čisté spáry. Od ohromných rozměrů po úplné prstovky, přes širočiny, komíny a podobně. Možná dvakrát, třikrát by se v těch sektorech, kde jsme byli, našly stěnové části cest, ale všichni lidé, kteří tam jezdí, míří jen za spárami.


K čemu bys ten materiál přirovnal? Připomíná to alespoň trochu náš Ádr?
No, je to tvrdý jemnozrnný pískovec, který nesolí až tak jako v Česku a taky nemá takové tření. Může se tam používat železo, to znamená hlavně friendy a vklíněnce a naopak se tam nepoužívají vůbec žádné jistící pomůcky jako v Česku, žádné uzlíky, smyčky ani textilní vybavení. Platí tam stejné pravidlo, že by se nemělo lézt nějakou dobu po dešti, ale ta doba je kratší než v Česku. Je to asi 48 hodin, ale ne víc.


Většinou má taky téměř každá cesta štand nahoře – dva vrtané nýty s řetězem. Takže jsou to spíše takové tradiční sportovní cesty. Tradiční v tom smyslu, že člověk musí zakládat až po štand. A sportovní v tom, že nahoře má spolehlivý řetěz s karabinami, kde se cvakne a nechá se spustit dolů. Takže většinou se leze jen jedna délka, i když některé cesty jsou vícedélky, tak 90 % lidí leze jen tu první. Ta je totiž vždycky nejzajímavější, protože kvalita skály s výškou trochu klesá.


Jak probíhala logistika? Spali jste někde ve městě nebo přímo na místě?
Indian Creek je poušť. Prérie. Najdeš ho těsně před vstupem do parku Canyonlands, asi 100 mil od malého městečka Moab, které je uprostřed nádherných pískovcových skal. V samotné oblasti Indian Creeku jsou ale jen nějaké „kempy“, které mají akorát suchý záchod a místo, kde spát, jinak tam opravdu vůbec nic není. Jenom prach, písek, drobný porost a kaňony.


Představ si to, jedeš prérií a najednou před tebou stojí stěny, které mají výšku cca do nějakých až osmdesáti metrů. A ty kaňony se táhnou na všechny možné strany a mají všemožné tvary a barvy. Do nich se odbočuje většinou prašnými cestami z jedné hlavní cesty, která vede jen do Národního parku Canyonlands a na opačnou stranu do Moabu. Nedá se jet jinam. A v Canyonlands Visitor Center si můžeš akorát nabrat vodu a koupit pohlednici. To je všechno.


Když si chceš reálně nakoupit potraviny, musíš jet těch 100 mil do Moabu, kde už je supermarket, benzínka, hotel atd. Ale jakmile dojedeš do Creeku, tak tam už není nic. Vůbec nic. Tam se dá fakt jen lézt.


Zabavil by se tam člověk i třeba na další měsíc?
Určitě. Jsou tam desítky sektorů, je to obrovská oblast. Existuje výborný průvodce, který se dá koupit právě v Moabu. My jsme denně vylezli tak 4 až 6 cest, protože je to opravdu aktivní lezení, takže jsme to zdaleka nestihli všechno. Když tam totiž lezeš nějakou těžší cestu, je to zkrátka jiné, jak určitě všichni spáraři ví. Vylezeš jednu cestu a hodinu si musíš odpočinout, abys mohla zase dýchat.


Muselo tam být i strašné vedro!
Záleží, v jaké části roku tam člověk je, ale v létě je to naprostá vražda. To se nedá. Jsou lidé, co to zvládnou, ale většinou je tam nejlepší jet na jaře a na podzim. V noci poměrně dost kolísá teplota, může být i lehce nad nulou a přes den zase můžou teploty vystoupat až ke 30 stupňům. Byly i dny, kdy jsme hledali slunce, protože bylo opravdu chladno, ale jindy se na slunci nedalo hýbat.


Do jakých obtížností jste lezli?
Nejtěžší, co jsme byli schopní vylézt, bylo kolem 5.11 RP, kde jsem si sám zakládal friendy. Takže něco jako 6c, 7a francouzské stupnice, těžko říct. To bylo asi maximum. Vyšší obtížnosti byly opravdu šílené prstovky s takovými pohyby, že bychom to možná i vylezli, ale nebyli jsme z těch pozic schopní založit friend. A hlavně byly ty populární cesty i jemně oklouzané, takže ti tam vůbec nedržely nohy.


Používal jsi friendy od Wild Country? Jaké s nimi máš zkušenosti? Otestoval jsi je i pořádným pádem?
No jasně. Drží. Friendy od WiC drží skvěle. Ale člověk si na to musí zvyknout, to je pravda. Friendy je potřeba vtlačit trochu hlouběji do spáry, nesmíš je nechat příliš na kraji, protože by se mohly uvolnit. Měli jsme s sebou ale i jiné značky, protože jsme od jedné velikosti potřebovali přibližně 8 až 10 kusů. Celkově jsme měli asi 100 friendů.


To muselo mít strašnou váhu! Jak jste to s sebou proboha nosili?
Váhu to mělo, mělo... Když jsme dorazili na parkoviště, podívali jsme se, co jdeme lézt a co bude zhruba potřeba, a vzali jsme si jen určitou část vybavení. Nevláčeli jsme všech 100 friendů pořád s sebou, protože třeba menší velikosti na prstovky jsme používali méně. Většinou jsme pracovali s friendy o velikosti 0,75., 1., 2., 3. Ale pamatuju si i cesty, kde jsem zakládal 10 žlutých, a ještě tři modré. Takže jsem lezl s třinácti friendy na sobě.


Právě to je ta krása lezení, že když má člověk strach, může si založit friend, protože spára je jeden nekonečný chyt. Většina těch spár je krásně rovnoběžná, takže friendy drží dokonale a není třeba se obávat, že vypadnou. Jakmile si na to člověk zvykne, získá podobný pocit, jako by lezl sportovní cestu s nýty.


A lezl jsi v lezečkách Evolv?
Měl jsem lezečky od Evolvu, model Yosemite Bum. Jsou vyšší a mají ochranu kotníku. Jsou to vlastně podobné lezečky, jaké mají jiné značky na spáry.


Od Evolvu mám ale víc modelů. Phantomy používám na boulder a jsou super, dokonce je používám i na skále. Pak mám ty úplně nové Shaman PRO, které mi výborně sedí na žule v Tatrách.


A máš tedy porovnání i s jinými značkami?
Měl jsem i hodně lezeček od jiných značek, ale většinou to byly boty, které nebyly určeny na spáry. Nejsem úplně spárový specialista, takže to nemůžu moc porovnávat. Ale Yosemite Bum mi seděly a fungovaly skvěle. Je důležité, aby lezečky na spáry nebyly malé a těsné jako se vyžaduje u sportovního lezení. Musí v nich člověk mít prsty ve volné pozici – nesmí být zalomené, protože to pak strašně bolí a nejde to s nimi do tenkých spár. Plus je dobré, když má člověk chráněný kotník, aby ve spáře netrpěl.


Mám k tomu takovou vzpomínku, když jsem pak dolézal sportovní cestu na Rectory v Castle Valley, a v poslední délce, po třech týdnech ve spárách, jsem se nemohl v plotně vůbec pohnout. „Co to je, říkal jsem si?“ Byl jsem zvyklý strčit nohu do spáry a páčit ji tam, a najednou jsem nevěděl, co mám na těch lištách dělat.


Robo, závodil jsi někdy? Nebo lákalo tě to někdy?
Nezávodil jsem, nikdy mě moc nebavilo nacvičovat jednu cestu pořád dokola. Nikdy jsem se ani úplně nesoustředil jen na sportovní lezení nebo na umělé stěny. Musím upřímně říct, že jsem si ani nikdy nemyslel, že bych měl dostatečnou výkonnost, abych mohl jezdit na závody. Možná bych byl někde na chvostu, ale to nebylo to, co jsem chtěl. Raději mě bavilo lézt venku a vybírat si hezké linie. Šlo mi hlavně o lezení pro radost a krásu.


Máš nějakou oblíbenou lezeckou oblast, kam se rád vracíš?
Když vodím v Tatrách, tak určitě nejbližší a nejlepší skála je Ostrva. A pak, ať už je to Dreveník, nebo Liptovský Ján a Tomášovský výhled. V Bratislavě, kde taky nějaký čas v roce pobývám, jezdím na klasiky jako Malé Karpaty, což je alternativa ke stěnám, nebo ještě Medené Hámre... Ale asi nejlepší skály v dosahu jsou v Rakousku. Peilstein, Thalhofergrat, Höllental a podobně.


Přes zimu jezdíš s klienty na tzv. Ski and Sail do Norska. Skialpinistická dobrodružství, při kterých spíte na lodi a přesouváte se podél pobřeží… Jak ses k tomu dostal?
To vzniklo náhodou. Jedna česká agentura, Sherpas Ride, hledala vůdce na zájezdy, které organizují. No a nějak se to dostalo ke mně. Byl jsem tam už několikrát, asi sedm turnusů. To není zas tak moc, někdo jezdí i častěji, ale je potřeba si uvědomit, že není jednoduché být takovou dobu na lodi. Jsou to opravdu malé prostory... Byl jsem tam jednou i měsíc v kuse, a to už bylo dost.


Jezdí s tebou skialpovat stejní lidé, kteří chodí lézt? Nebo jsou to odlišné skupiny, lezci a skialpinisté?
Obecně se lidé dělí na ty, kteří preferují letní aktivity a klasické vrcholy, a pak na ty, kteří jsou lyžaři. Těch, kteří chtějí obojí, moc není.


Nemáš někdy těch lidí už dost? 😊
Někdy to může být náročné, ale musím se s tím prostě vypořádat. Je to služba, kterou poskytuji, a dělám to za peníze. Je to den klienta a je to jeho túra, ne moje. Snažím se mu předat maximum z toho, co umím, aby měl co nejlepší zážitek při dodržení bezpečnosti a aby se vrátil šťastně zpět dolů. Z profesionálního hlediska bych neměl vůbec projevit, že mi klient jde trochu na nervy. Snažím se ke každému chovat stejně, aby se lidé cítili dobře. Takže své pocity a názory musím umět dát stranou.


Chápu to tak, že stále vodíš rád a necítíš žádné vyhoření?
Já nevodím zas tak dlouho. Když to někdo dělá hodně let a každý den, jeden kopec pořád dokola, je to jiné. Po 20 letech takové práce to může být pak dost. Je tedy dobré si nastavit limit, protože opotřebení časem přijde. Já vodím stále relativně málo, takže mám pořád trpělivost a snažím se těm lidem dát maximum. Ale ano, jsou momenty, kdy je toho hodně, a je potřeba se vyspat, odpočinout si a načerpat znovu energii, aby se to dalo zvládnout. Není to snadná práce, je to náročné a je tedy velmi důležité hlídat si životosprávu a odpočinek, ale vyhoření necítím!

Robert Vrlák


  • horolezectví a skialpinismu se věnuje už více jak 35 let

  • horský vůdce UIAGM | IFMGA | IVBV

  • ambasador Dynafit

  • oficiální Robovo stránky: www.robertvrlak.com

Významné horolezecké výstupy a sjezdy


  • 2022 - dvojnásobný výstup na Denali (6190 m n. m.), Cassin Ridge, West Buttress, Aljaška, USA

  • 2019 - prvosjezd jižné stěny Demirkazik (3756 m n. m.), Aladaglar, Turecko

  • 2015 - zlyžování JV stěny Kazbek (5033 m n. m.), Kavkaz, Gruzie