Rozhovor: Matúš Vnenčák o Tatranské Šelmě a jak to bude dál

Rozhovor s Matúšem Vnenčákem

Tatranská Šelma. Doma jsme vedli debatu, kterou šelmu myslíš? Jednoho napadl medvěd, druhého zase rys! Nebo je to spíš metafora a šelmou je vlastě sám závodník?

Žádnou návaznost na konkrétní zvíře to myslím ani nikdy nemělo (smích). Šelma je spíš synonymum pro něco silného, dravého, co se rychle pohybuje. Může to být rys, medvěd, vlk, to je jedno. Příběh vzniku názvu má ale vlastně vtipný podtón! První ročník se jmenoval jen „Běh na Slavkovský štít“. Při vytváření webové stránky mi ale webový editor umožňoval použít logo šelmy, které je tam doteď. A takhle jednoduše přišel závod ke svému jménu! Po pár letech se k závodu přidal jako hlavní sponzor Dynafit, který má v logu sněžného levharta, a tím se to celé pěkně spojilo.

Poslední dobou se šelmy na Slovensku nějak rozmnožily, viz nedávná epizoda s paní, co bránila syna před medvědem vidlemi. Ty bydlíš ve Smokovci, přímo pod Slavkovským štítem. Slyšela jsem příběh, jak ti medvěd vlezl přímo do domu. Co je na tom pravdy?

Medvědů je tu hodně. Ale mám pocit, že před pár lety jich bylo ještě víc. Myslím, že to může být i tím, že poslední rok se tak nějak rozlezli po celém Slovensku, i ven z Tater. Tady jich už není tak moc jako dřív, kdy jsme je „potkávali“ u každého kontejneru.

Můj příběh s medvědem se opravdu stal. Protože jsme nechali otevřené vchodové dveře, přišel mladý medvěd do předsíně, kde jsem měl připravené odpadky na vynesení. Když jsme večer přijeli domů, Nika (manželka) mi řekla: "Uvnitř je určitě medvěd!". Uklidnil jsem ji: "Medvědi už byli všude, ale nevěřím, že by přišel do takhle uzavřeného prostoru!". Na kameře jsme pak zjistili, že tam opravdu byl.

Pojďme k samotnému závodu. Popohnal už nějakého závodníka medvěd?

Myslím, že na závodě ne… Oni jsou plaší a začínají vylézat až při západu slunka. Přes den spí, alespoň tady v Tatrách. Nebo si to aspoň myslíme (smích).

Matúši, jak vůbec celá Tatranská Šelma vznikla? Někde jsem četla, že původně jsi si chtěl jít zaběhat jen s pár kamarády, ale nějak se to rozneslo a stal se z toho takhle populární závod.

Je to tak. Neměl jsem na začátku žádné plány ani myšlenky na to, uspořádat závod jako takový. Na Slovensku byla spoustu závodů, po kterých jsem jezdil, ale žádný takhle extrémní, s takovým převýšením. Teď už je skyrunning populární a nejen u nás je takových závodů víc. Před těmi dvanácti lety to ale bylo jinak. Vzhledem k tomu, že jsem ten Slavkáč měl přímo pod nosem (povídáme si online, Matúš otáčí počítač a já vidím výhled na Slavkovský štít přímo z jeho okna), tak se to nabízelo. Chtěl jsem proto běžet nejdřív Vertical, jelikož jsem v té době běhal hlavně do kopce. A to je asi taková jediná logická linie, co se tu najde. Proto první vznikl Vertical – Běh na Slavkovský štít – a za dva roky jsme vymysleli Ultra.

Ze začátku to bylo jenom takové setkání s kamarády, kdy jsem řekl, pojďme si to vyběhnout, změřit si čas a porovnat kondičku. Vytvořil jsem event na facebooku a přišlo 80 lidí. Což mě dost překvapilo! Pak už šlo jen o to přemluvit jednoho z nás, aby nešel běhat a šel měřit. 😊 Ohlasy byly velké a nakonec jsme událost určili jako první ročník závodu, i když tehdy ještě ilegálního. Od druhého ročníku jsme vše zlegalizovali a od té doby také máme limit 200 lidí na jeden i druhý závod vždy naplněný.

Tušíš, jaký měla registrace převis v minulých ročnících?

Těžko říct. Když se naplnila registrace, tak se formulář uzavřel. Ale největší zájem byl asi tak tři roky zpátky. Nebýt limitu startujících, mohlo být potenciálně v závodě zhruba 2000 lidí (smích).

Organizovat závod v náročném horském prostředí jistě není jednoduché. Přišel jsi si na všechno postupně sám?

Všechno jsem dělal sám a později mi pomáhala i Nika. Samozřejmě poslední roky se na závodě podílelo několik desítek lidí, hlavně v den závodu. Ale reálně jsem organizaci od povolení, přes horské chaty, horskou službu, hotely, ceny až po logistiku a komunikaci řešil sám. Zabere to hodně času, když to celé dělá jeden člověk. Zkusil jsem spočítat, kolik času na Šelmě strávím, a vyšlo mi to asi na dva-tři pracovní měsíce… Takto jsem každý rok strávil po nocích a skoro ránech na úkor svého volného času i své normální práce přípravou závodu. Volna jsem měl vážně minimum, a i proto je letošní forma Šelmy jiná.

Co to všechno obnáší, co je potřeba zařídit?

Co se týče organizace, je to náročnější než třeba trailový běh za městem v lese. Samozřejmě získat povolení bylo těžší, protože závod se běží v národním parku, a Tatranský národní park je ještě dost speciální. Všechny organizované akce podléhají různým stupňům ochrany a omezení. Na Slavkáč vede turistický chodník, takže získat povolení sice nebylo jednoduché, ale bylo to pořád snazší, než kdyby to byl jen nějaký neznačený chodník, ten by nám asi nepovolili nikdy. S pomocí několika kontaktů jsem to uměl překonat. Myslím ale, že kdyby přišel někdo ne úplně místní, tak by to měl ještě násobně složitější, už jen z tohohle hlediska.

Po získání povolení musíš vše domluvit, jak jsem již zmiňoval, s horskou službou, časomírou, s hotelem, horskými chatami, se sponzory, s dobrovolníky… Plus celá administrativa – lidi mají milion otázek, ty v dobré víře chceš na všechny odpovědět – ale to jsou další stovky emailů!

A nezkoušel jsi třeba část povinností převalit na někoho jiného?

Mě to zase na druhou stranu bavilo. Ale pak už ano. Už jsem třeba na některé dotazy nedokázal reagovat. Pokud to nebyl konstruktivní dotaz nebo to nebylo dohledatelné na stránkách, už jsem prostě neodpovídal. Myslím, že ani ostatní organizátoři neodpovídají každému.

Kdy začínají přípravy na další ročník? Půl roku dopředu? Měsíc?

Zhruba měsíc po závodu ještě musíš dořešit nějaké sponzorské záležitosti, fotky, média a tak. Pak máme pár měsíců od závodu volno. Ale i přes zimu musíš být v kontaktu s určitými lidmi, řešit sociální sítě, PR články… A každý rok o půlnoci prvního dubna jsme otvírali registraci – to znamená čtyři měsíce dopředu. Poslední roky byla vybookovaná hned. Myslím, že rekord v naplnění startovní listiny na 400 závodníků byl 20 vteřin! I když minulý rok to bylo pomalejší, plno bylo asi až po dvou dnech.

A co náklady? Na kolik takový závod vyjde?

Jsou to řádově tisíce eur, sumárně několik desítek tisíc (plus minus). Každý rok to vyjde jinak, ale já jsem se snažil vždy všechno co nejvíc zjednodušit a zefektivnit, takže částky mohou snadno být i vyšší.

Staly se během těch dvanácti let nějaké průšvihy?

Ten nejhorší – to znamená smrt – se naštěstí nikdy nestal. K nejhoršímu zranění došlo, když chlapík zakopnul a padnul do bezvědomí, trefil hlavou kámen. Volali jsme leteckou záchranu, ale nakonec to vše dobře dopadlo. Dokonce ještě ten den přišel za námi na afterparty! 😊 Ale každý rok jsem začal pociťovat takový strach a zodpovědnost, že se může něco stát. I když každý při registraci podepíše, že startuje na vlastní nebezpečí, je to akorát tak na papíře. Reálná zodpovědnost je stejně na organizátorech.

Minulý rok nás překvapila dost brutální bouřka, blesky létaly všude, takže jsme závod zastavili. Ale stejně ještě běželo asi patnáct závodníků. Lokální bouřka se vytvořila přímo v místě, kde oni zrovna byli. Bylo to dost nepříjemné. Půl hodiny jsme sledovali, jak přímo kolem nich bijí blesky, a když pak došli do cíle, vyprávěli nám, jak tam leželi na zemi a snažili se to přečkat ve zdraví.

Počasí si těžko vybereš čtyři měsíce dopředu…

A není to ojedinělá záležitost. Vertical na Slavkáč jsme museli taky párkrát zkrátit, protože na vrchu je to otevřený hřeben, není tam žádná chata, žádné místo, kde by se dalo schovat. A když se tam sejde 200 závodníků a ještě pár set diváků, tak je obrovská šance, že to někoho trefí. Jenže i když jsme závod zkrátili, stejně se vždycky našli nějací přemotivovaní sportovci, kteří se to snažili doběhnout. My ale musíme myslet i na ty, co jsou poslední, a ještě jim to potrvá...

Zkrátka nechtěl bych se dožít momentu, kdy se stane něco horšího. V jednom závodě v Itálii se stal smrťák, někoho trefil blesk. A to bych opravdu nechtěl. Nechtěl bych žít s tím, že kvůli nějaké blbé soutěži někdo přišel o život.

Takže minulý ročník byl pro tebe taková poslední kapka, kdy už jsi si řekl a dost, tohle riziko nebudu podstupovat?

Ano. Hledal jsem dokonce i náhradu, kdo by to po mně organizačně převzal, abych si závod mohl zaběhnout se startovním číslem já sám. Ozvali se nějací zájemci z Polska, eventovka, která z toho chtěla mít závod s 2000 lidmi a vůbec netušila, co to obnáší, ale jinak nic.

Zkusil jsem tedy proměnit závod ve virtuální. A zatím se přihlásilo asi devadesát závodníků. Máme otevřenou registraci, ale bez startovného. Na závod mají závodníci čas do téměř konce září a sám jsem zvědavý, kolik lidí se přihlásí.

Letošní forma Tatranské šelmy je úplně jiná a může se vlastně zúčastnit prakticky každý. Jaké máš zatím ohlasy?

Já jsem to tak trochu ofejkoval, zatím jsem se k tomu raději nikde moc nevyjadřoval. Ale samozřejmě i tak nějaké ohlasy jsou. Ve smyslu – škoda, že už závod není, nebo že není tenhle rok. Nakonec jsou ale asi všichni rádi, že vůbec něco jako virtuální závod je. Skalní příznivci tak trochu doufají, že se k původní podobě ještě vrátíme. Což je jedna z možností, ještě jsme to úplně nezavrhli.

Co bys poradil úplnému nováčkovi, který se chystá zúčastnit poprvé, a tedy vlastně od letoška na vlastní pěst?

Samozřejmě se člověk musí připravit fyzicky, aby to zvládnul. V Tatrách je o dost jiný terén, než na který jsou lidé obvykle zvyklí. Jsou tady skály a kameny, není to běh v lese, kde můžeš prakticky zavřít oči a běžet jen z kopce nebo do kopce. Na každém kroku musíš dávat pozor, kam šlapeš, pokud to nemáš podvědomě naběhané jako místní. S tím mívají lidé problém.

Nováček by tedy měl trénovat technický terén, ale hlavně bych chtěl zdůraznit, aby si každý zkontroloval předpověď počasí. Může sehrát velkou roli jak na Verticalu, tak na Ultra. Na Ultra ještě víc. Jak jsem již zmínil, hlavně v létě je tady hodně bouřek. Neříkám to jen proto, aby se účastníkům nic nestalo, to je samozřejmé, ale i proto, aby to nikdo nemusel v půlce ukončit a sejít dolů. Většina účastníků je z daleka, bylo by nepříjemné jezdit do Tater kvůli Šelmě víckrát.

Pro ideální podmínky je nejlepší vybrat si termín v týdnu, kdy je tu trochu míň turistů než o víkendech a chodníky jsou prázdnější. Je lepší jít aspoň ve dvojici kvůli bezpečnosti, i když je pak zas možné, že člověk nepodá svůj nejlepší výkon, když nejsou dvojice úplně vyrovnané – to musí každý zvážit sám. Hlavně aby si všichni dali pozor a aby si to užili. 😊

Nejsou rizika větší právě tím, že závod není organizovaný? Zkrátka, není tam nikdo, kdo by včas zavelel STOP a závod ukončil?

V horách je každý zodpovědný sám za sebe. Měl by se řídit zdravým rozumem, předpovědí počasí a případně i varováním Horské záchranné služby. Určitě je také na místě říci blízkým, že se v daný den chystám běžet trasu Šelmy.

Trasu závodu značíš vždycky sám?

Ne, my nemáme povolení trasu značit. Na Slavkáč je to jednoduché, po chodníku pořád nahoru, jediná značená trasa. A Ultra je pořád po Tatranské magistrále, hlavní červené turistické značce. Tam snad není ani metr, kam by se dalo uhnout. A kupodivu se značením nikdy nebyl problém. Vždycky vidíš, kam daný směr pokračuje.

Má Šelma stálé rekordmany/favority nebo závodníky, co se opakovaně vrací a jdou na jistotu na první místo? Kdo je to pro tento ročník?

Na tento ročník zatím žádný favorit není. Ale já myslím, že se všichni teprve na Vertical nahlásí. Do konce září přijdou! Na Ultra nevím, jsem sám zvědavý. Nejsem s nikým v kontaktu, nikoho jsem speciálně nezval, ale oni jsou si toho vědomi, závod sledují a já myslím, že se nějakým způsobem zúčastní. Ti nejlepší budou podle mě taktizovat a poběží, až budou znát časy a výsledky ostatních konkurentů. 😊

Máš představu, kolik lidí nakonec letos virtuální závod poběží? Bude se to blížit až k tisícovce? 😊

Myslím, že max. 200 lidí… Letos je to takový pilotní projekt, nikde jsem to ani neinzeroval. Žádné PR články, nic. Kdybych to boostoval jako před pár roky, tak by možná těch tisíc lidí přišlo. Ale tím, že jde o první virtuální verzi závodu, je to spíš taková zkouška.

Zatím tedy nemáš od virtuální verze přehnaná očekávání?

Ne, nicméně mám pocit, že je to trend, který aktuálně přichází. Vidím to i mezi organizátory jak sportovních, tak kulturních akcí, se kterými se bavíme. Zájem o fyzické, reálné akce klesá, zato ty organizované přes aplikace nabírají na popularitě. A to není fenomén jenom Česka a Slovenska, je to vidět i na akcích v zahraničí. Peak byl asi tři roky dozadu, než přišel covid. Tehdy nikdo neměl problém s pořádáním akcí, co se týče naplnění kapacit. Změnu vidím i letos tady na Slovensku, např. lístky na náš největší hudební festival Pohoda, na který obvykle přijede několik desítek tisíc lidí a býval vyprodaný s několikaměsíčním předstihem, se dají koupit i na místě. Je to jasné zrcadlo. Jasně, nedá se to zobecnit, ale vnímám to jako aktuální trend – zájem o akce, který vybuchnul s pandemií, už mírně opadnul.

Uvidíme, věřím, že minimálně 200 lidí se Šelmy zúčastní. A jestli jich bude víc, nebo míň je v zásadě jedno. Možná že přijdou ti, kteří měli strach z časového limitu. Vím, že jsou takoví, kteří se báli a nechtěli se, nechci říct, ztrapnit. Promovali totiž třeba na sítích, že Šelmu poběží, a pak nakonec ani nebyli ve výsledkové listině, protože měli horší čas, než byl limit. A třeba tyhle sportovce nová verze osloví! 😊

Takže díky tomu, že se závod teď běží přes aplikaci STRAVA, mám nekonečně pokusů na to závod zaběhnout a bude se mi počítat ten nejlepší čas?

Ano, je to tak, můžeš to běžet klidně každý den a STRAVA ti vyhodnotí nejlepší čas. 😊

Tušíš, jaký je poměr žen a mužů mezi startujícími?

Každý rok procento žen narůstalo. Myslím že na začátku to bylo tak pět procent. Aktuálně je to třeba dvacet až třicet procent. Ale to je jako přes kopírák teď ve všech závodech.

Běžel jsi Šelmu jako závodník, nebo vždy jen organizuješ?

Jako závodník jsem běžel jen ten vlastně nultý ročník. Letos už jsem si ale Slavkáč zaběhnul a Ultra jsem si chtěl jít zkusit poprvé zaběhnout zítra, ale nemá být úplně ideální počasí a mám ještě nějaké pracovní povinnosti, tak to možná ještě odložím. Ale i na Ultra se těším.

Když je závod virtuální, bude vůbec letos afterparty?

Bude! Afterpárty jsou hodně silné. Organizační tým, který v daný den participuje na závodě, umí pořádně zapařit. Afterka je vždy v krčmě v Tatranské Lomnici a ač je to možná zvláštní, je to ze závodu snad nejvtipnější událost. Všichni se tam večer sejdou dohromady, každý si tam zpracuje svoje zážitky z běhu a párty je z toho dost masivní. „Pomalu“ každý rok se dělo něco, kvůli čemu musela dojet záchranka (smích). V té krčmě mají totiž na stropě přišroubované takové saně, na které vždycky někdo vyleze, pak spadne na hlavu a pohmoždí si krk. 😊

Vybavíš si nějaký silný okamžik nebo vzpomínku spojenou se závodem?

Zážitek si vybavím třeba hned z druhého ročníku Šelmy. Ačkoli se závod koná uprostřed léta, tak na nahoře na Slavkáči byl sníh a led, mlha, že člověk neviděl na dva metry. A tak jsme museli snížit cíl o 100 výškových metrů. Ale každý rok je jiný a vždycky v tobě něco zanechá.