24. února 2023
Autor: Jana Švecová (Vincourková), ambasadorka značek Evolv a Wild Country
"Nakonec jsem to vzdala s tím, že tenhle boulder tady nechám nepřelezený. "
24. února 2023
Autor: Jana Švecová (Vincourková), ambasadorka značek Evolv a Wild Country
Celé to začalo už v roce 2022, kdy jsme se poprvé s manželem Martinem vydali do Spojených arabských emirátů za naším kamarádem, který tam žije již dlouhou dobu. Je to taky lezec, a protože lezecká komunita v Emirátech není moc rozvinutá, musel začít objevovat lezecký potenciál sám.
Kamarád našel dvě oblasti, které stály za to – Taweien a Cleavage. A tak jsme se rozhodli za ním zaletět a tyto oblasti trochu více rozvinout. Za náš třítýdenní pobyt jsme v obou oblastech utvořili skoro přes sto boulderů. Nejtěžší boulder, který jsme udělali, byl boulder obtížnosti 8A+. S tím jsme se ale nespokojili a po roce jsme do Emirátů přiletěli znovu. Tentokrát jsme cestu spojili s prací a celkem si v SAE užili celé dva měsíce. Měli jsme v hlavě pár projektů, které chceme zkusit – ale ukázalo se, že jsou ještě hodně nad naše síly. Proto jsme spíše rozvíjeli oblast Taweien o další desítky boulderů.
Mezi nimi byl i můj projekt The Lion King v 50stupňové desce po lištách a mini kapsičkách na dva prsty. Je to právě ten, o jehož přelez jsem se snažila poslední půl měsíc našeho pobytu. Boulder byl hodně převislý, cca již zmíněných 50 stupňů, a nejen hodně silový, ale i technický. Když jsem si pod boulder sedla poprvé a zkusila naznačit kroky, řekla jsem si: "Jsem si jistá, že tohle teda vylézt nepůjde." Startovní chyty byly extrémně malé, oblé a moc jsem nechápala, jak je držet. Představa, že bych se z nich měla zvednout a udržet takový mini náskok do spoďáko-bočáku, který jsem skoro ani neudržela, když jsem si ho dobře nechytila ze země, byla nereálná. Ale co chcete dělat, když vám zbývá ještě půl měsíce do konce výletu a linka je neodolatelně hezká? :-)
Zkoušela jsem. Prvně jsem se pokoušela postupně přidávat jednotlivé kroky. Pak jsem zkoušela ty nejtěžší kroky nachytit, odlepit nohu ze země a neodpadnout jak hruška, ale naznačit pohyb. Potom jsem si i vymyslela simulaci na Moonboardu, abych mohla nejtěžší sekvence zkoušet i mimo projekt. Postupem času se mi jaksi podařilo udělat všechny kroky a pak už nezbývá nic jiného než zkoušet boulder od spodu a doufat, že přijde TEN pokus, který vás pustí celým boulderem až nahoru.
A TEN pokus přišel! Cca týden před odjezdem! Ale tak jednoduché to nebylo. Spadla jsem totiž z posledního kroku do madla, kde jsem už byla úplně na pokraji sil a nemohla jsem ze sebe vyždímat ani kousek energie, abych do posledního kroku dala víc síly a doskočila topové madlo za hranou. Devastující pocit. Psychicky mi nepomohlo ani to, že vím, že když se mi to stalo jednou, dělám to určitě znovu. Od té doby jsem padala v cruxu neustále a nebyla jsem schopná ten krok překonat.
#pureclimbing
Předposlední den jsme se s manželem naposledy vydali do skal. Dojeli jsme k onomu boulderu a podmínky byly jako nikdy. Foukal vítr, bylo zataženo a příjemných 15 stupňů, což je na Emiráty velký nezvyk. Obvykle tam bývá minimálně 20 stupňů, 80% vlhkost a praží na vás slunko. Takže podmínky ideální, dalo by se říct.
Rozcvičila jsem se a sedla jsem si pod boulder na první pokusy, ale padal jeden pokus za druhým a já ne a ne udělat crux. Nakonec jsem to vzdala s tím, že tenhle boulder tady nechám nepřelezený. Udělala jsem si dokonce split do prstu, což je pro mě ve většině případů konečná – lézt s tejpkou mi nevyhovuje. Sbalili jsme se a šli ještě dál do údolí na boulder, který tam měl rozlezený Martin. Tomu se taky zrovna dvakrát nedařilo a i odtamtud jsme odešli s prázdnou. Cestou do auta jsme jeli kolem mého projektu, takže když už jsme šli okolo, říkám si, že si zatejpuji prst a zkusím ještě tréninkově pár pokusů. Když už je to poslední den lezení v Emirátech, tak si to chci alespoň ještě trochu užít.
Bez jakýchkoliv očekávání jsem sedla pod boulder a začala lézt. Udělala jsem první, těžký krok pak druhý, který je ten cruxový. Ten je potřeba udržet a udělat další těžký pohyb, kdy se dává vysoká noha, která se prokozí a vynese vás do dalšího spoďáku. Pak ještě pár polo-těžkých kroků za malé lišty a oblou dírku a najednou jsem byla před tím posledním krokem do madla za hranou, ze kterého jsem tehdy spadla. Bylo to všechno nebo nic.
Věděla jsem, že tohle už se mi nepodaří znovu zopakovat. Snažila jsem se tedy ze sebe vygenerovat co nejvíc energie, abych doskočila do madla za hranou a hle, ono to najednou vyšlo! V ten moment jsem věděla, že už to nikam neuteče a v klídečku jsem si dolezla boulder až nahoru.
Byl to skvělý pocit a zároveň jsem vůbec nemohla uvěřit, že to vyšlo. Bylo to neskutečné a já jsem zakončila náš výlet prvním 8B boulderem v Arabských emirátech.
V SAE je nepředstavitelné množství potenciálu na bouldering a myslím, že se pomaličku daří budovat komunitu lezců, kteří budou tyto oblasti neustále rozvíjet. Boulderovat se tam dá jen v zimních měsících, ideálně od konce prosince do konce února. V tuto dobu je tam okolo 15–20 stupňů. Jinak v okolí Dubaje, kde jsem bydleli a trávili nejvíce času, je už velká spousta turistů a multikulturní populace. Tím pádem odpadá jakákoliv obava z nebezpečného prostředí a člověk se rozhodně nemusí bát ničeho.
Po takto dlouhém pobytu jsme se ale rozhodli, že příští roky chceme zůstat spíše v Evropě, kde nám více vyhovuje zdejší kultura.
